Vezmu to skoro od konce. Díky za kompliment nad mou písemnou formou. Tvůj dopis jsem si vytiskla a šla si ho přečíst ven, na sluníčko. Koukala jsem – zase A4! :-) Máme tady takový dvorek nebo jak to nazvat… Zahrada mi přijde moc honosné, vzhledem k tomu, jak to vypadá. Ale dvorek je celkem výstižné. Chodíme tam s kolegyní na „přestávky“, když si potřebujeme „odfouknout“. :-) Tady, to je Na Stráni 4, kousek od lesa. Z domu to mám půl hodiny, což mi pořád přijde úchvatné, oproti hodině a půl, kterou mi zabrala jedna cesta, když jsem jezdila z Ocelovic. A konkrétně pracuju pro lovce hlav.
Včerejší hovor se šéfovou byl primárně zaměřený na zhodnocení prvního kvartálu, nějaký sumář pozic, které aktuálně obsazuju, kde to jde a kde nejde a proč, kde je šance uspět a tak. A já jsem se týden chystala, že jí v rámci téhle schůzky upřímně řeknu, že s fixní mzdou, kterou tady dostávám, není šance vyžít, že bych potřebovala dostávat víc. Bylo mi to hrozně nepříjemné jí to říct, styděla jsem se (stud je prý nejtěžší emoce). Sice mám k tomu fixu ještě bonusy, ale ty jsou vyplácené kvartálně a dočkám se jich teprve v půlce příštího měsíce. Není pro mě nijak příjemné ani Ti to psát, na druhou stranu jsem dost přesvědčená o tom, že Ty to nebudeš hodnotit. Jen to doplňuje náznaky v předchozích dopisech – jak sloučit práci, zájmy a přežití ve společnosti. Nakonec sama navrhla, že zkusí u chlapů (jednatelů) vyjednat, abych bonusy dostávala zálohově každý měsíc, čímž se mi vlastně navýší mzda a bude to zase o něco veselejší.
Já jsem u sebe vztek dlouho neuměla poznat – v konkrétních situacích, kdy se jednalo o vztek na někoho blízkého. Schovával se mi za jiné pocity a mě to mátlo. Teprve tak před rokem jsem zjistila, za co se mi schovává. A vztek pro mě je dobrá emoce, když se jeho energie umí dobře využít. Je to obrovská energie, kterou jde přeměnit v něco konstruktivního a dobře se s ní dá pracovat. Destruktivní vztek podle mě prospěšný není. Ten zraňuje – sebe, druhé… Období destruktivního vzteku jsem taky měla, asi před deseti roky. Jsem ráda, že už je to pryč a umím k sobě přistupovat jinak. Umím si sebe víc vážit. Umím se o sebe lépe postarat. Umím svůj vztek poznat.
Říct něco druhému ve vzteku, kdy se sotva ovládám – tomu se snažím vždycky vyhnout. To se radši seberu a odejdu se někam uklidnit, vychladnout. Jsou to totiž silné okamžiky a nikdy nevrátíš zpět, co jsi jednou řekla.
Kdežto zanadávat si na někoho – třeba na šéfa (to jsem dělala v minulé práci), tak tam mi to je jedno, že mě neslyší a nemůže se bránit. :-) Myslím, že je to přirozená reakce na pocit ne-ohodnocení, křivdy a podobně. Ve skutečnosti se totiž člověk (myšleno obecně) nevzteká na toho šéfa jako na člověka, ale na to, co mu dělá svým postavením, že má moc, že něco může a on musí poslechnout…. To je komplikované téma. :-) Každý je individualita s jedinečným prožívám, já tady píšu takové obecnosti, ve kterých se může najít každý a nikdo.
Tak jo, spokojím se s údajem „asi 170cm“. :-) Není to vlastně nijak podstatné. Doptala jsem se proto, že to pro mě byl nekonkrétní údaj a nerozuměla jsem tomu, proč mi nedáš konkrétní. Teď už to ale chápu a víc se na metrické údaje neptám. :-)
Bez návaznosti na Tvou poslední reakci, spojka je v jiném dopisu… Zaujalo mě, že jsi psala o Najádách, že je to přátelství, které trvá (tuším) sedm let. A že se pohybuješ mezi dvacetiletými….Tak jsem se nad tím zamýšlela, jak tohle vlastně vzniklo? Jestli je jim teď kolem dvaceti, před sedmi roky jim bylo kolem třinácti a Tobě pořád o deset víc. A to mi nepřijde jako věk, kdy se tenhle rozdíl jen tak smázne.
Téma srovnávání se s druhými lidmi… uf… taky v tom cítím pořádný balík. Svým způsobem chápu, proč se lidé srovnávají. A že to dělají! Potvrzují si tak vlastní hodnotu, kterou si nedokážou jinak uvědomit. Chybí jim sebe-důvěra, sebe-hodnota, sebe-úcta a spousta dalších jiných sebe-„věcí“. Ve stručnosti tak asi.
Jsem velkokapacitní a o trpělivosti pro mě naše dopisy nejsou ani trochu. Spíš o netrpělivosti, kdy přijde další. :-)
Druhá
44. dopis