Věřím, že právě jde všechno tak, jak má… Výsledek je vždy relativní a je jen na nás, jak s ním naložíme. A co se původně mohlo zdát jako ne-pozitivní, se může později vykrystalizovat úplně jinak.
Popisováním se znovu vracím k prožitým okamžikům. Tříbím si smysl pro detail, všímám si, co jsem opomenula. Hledám v sobě nové konotace… A jako přidanou hodnotu vnímám jisté vybrušování písemného projevu… Věřím na příběhy a na to, že shledávám jako jisté bohatství, když je člověk dobrým vypravěčem… Kdysi dávno jsem toužila po tom, abych lidi „okouzlovala“ svým hlasem (často dávám do uvozovek slova, která mohou mít pro dva lidi různý význam, což koresponduje s Tvou fascinací nad významem některých slov). Ráda čtu nahlas, vždycky jsem to ráda dělala. Když něco napíšu a chci si být jistá tím, že jednotlivá slova zapadají a spojují se v harmonickém celku, přečtu si vytvořený text nahlas.
Vyjadřování pozitivního mi přijde snazší, než vyjadřování ne-pozitivního. Ale jak už jsem se sama přesvědčila, při vhodně zvoleném projevu k ne-pozitivnímu může jít o velice očišťující proces. Nerada lidi zraňuju, ale už nejsem ani ochotná tolik místo toho zraňovat sebe, ne tak jako dřív… Slovník mezi dvěma jedinci je skutečně fascinující věc. Často si všímám, jak se můj slovník s různými lidmi proměňuje, ale to, co říkám, je vždy skutečné, nehrané, a taky zůstává pevný základ, který je jenom můj, a záleží jen na ostatních, jak se s ním ztotožní. Literárnost je mi vlastní, i tom jsme se bavili s mým víkendovým zážitkem, on je úplně jiný, přesto ji přijímá, stejně jako já intuitivně vím, že se mi komunikace s ním líbí, i když mluví jinak než já.
Co pro Tebe znamená slovo „výmluva“?
Ano, věčná otázka, jak říct nepříjemné věci a jak říct nepříjemné věci člověku, na kterém Ti záleží, kdy víš, že je říct musíš, protože jinak se přes vytvořenou propast nedostaneš… A jak se vypořádat s případným protiútokem, který přichází v obraně… Někdy to jde lépe, někdy hůř…
Běhal Ti mráz po zádech při mé další reakci na můj víkendový zážitek? Co to způsobilo? Já pevně věřím, že nebyl poslední, a taky vím, že takové zážitky se nedají naplánovat, ty prostě přicházejí s lidmi, s otevřeností, se svobodou, v opravdovosti…
S tou prací, plánem, celkem… Ono to asi vypadá složitě, ale možná je to proto, že jsou to věci v živém pohybu… Velké nároky na sebe mám, vždycky to tak bylo, ale vždy k tomu patřila schopnost znovu uzpůsobit cestu daným možnostem… Nemusí všechno vycházet podle plánu, beru si ze současného dění to nejlepší, a to, že toužím teď po nějakých věcech, neznamená, že pro mě budou stejně dobré za týden, za měsíc, za rok… Jsou to věci, které chci teď a k nim směřuju, se změnou podmínek, změním svou cestu a najdu na ní zase něco „užitečného“… Právě teď vysílám „nahoru“ svá přání, ono se něco stane, přijdou nové podněty, nové výzvy a pak bude třeba i potřeba změnit směr…
Jak jsem vysoká…? :) Asi 170 cm. Střední výška. Na odbíjenou jsem malá, ale oplývám velkým zápalem, nejsem zvyklá dělat věci na půl plynu. Vrátím Ti otázku: Jak jsi vysoká Ty? Řekla bych, že o něco menší… Snad nebude následovat výzva k měření sil v bahně. :)
Život po smrti či minulé životy… Nad takovými věcmi přemýšlím, co si pamatuju… Mám takovou teorii… Tělo jako takové je poháněno životní energií. Co způsobuje to, že si uvědomujeme sami sebe, že se můžeme hýbat…? Když umřeme, kam se tato energie ztrácí? Já si to představuju tak, že se přemění a projeví někde jinde. Mám jednu takovou fantazii, na níž jsem si představovala perpetum mobile. Co když nežiju jen v právě přítomném okamžiku, ale v nekonečném množství přítomných okamžiků… Nepopisuju to dobře, vždycky, když se pustím do takových úvah, mám pocit, že se během další vteřiny zblázním… Příliš složitá a náročná věc, pro kterou zřejmě nemám dostatečnou mozkovou kapacitu…
Jak jsi dopadla?
První
41. dopis