Tak. Šéfová šla před naší schůzkou na oběd a já jsem se rozhodla využít čas k napsání dopisu pro Tebe.
Jak čtu Tvoje popisy, třeba k tomu pozorování… Uvědomuju si, že až takhle přesně to já popsat neumím. Myslím, že to je proto, že v těch situacích jsem hodně se sebou a vlastně moc nesleduju, jak co dělám. A tím nijak nehodnotím to, co jsi napsala. Jen si to u sebe nejsem schopna zpětně uvědomit. Vím, že často pozoruju, často koukám, až civím, a je mi v tom dobře. Asi bez nějaké další potřeby. Když jsem hodně u sebe, tak do děje nebo situace ani nevstupuju, maximálně s jednou nějakou poznámku, což je obvykle „perla“. :-)
Líbí se mi, že dbáš na to, aby se lidé dozvěděli, když Tě něčím potěšili! Cítím to stejně. Má to i druhou stranu mince. Stejně tak by se podle mě měli dozvědět, když Tě něčím zlobí. Jinak se nedá komunikace vyjasnit a vylepšit. Zůstávají avšaky a nepohodlí. Přitom není nic na tom říct – když děláš tohle, cítím se takhle. Pozitivní i ne-pozitivní. A vlastně i to ne-pozitivní může být ve výsledku pozitivní. :-) S tou předponou NE jsem si vzpomněla na slovo, které mě pořád okouzluje. Když má někdo, řekněme, vliv, má MOC. A když to nějakým způsobem pozbyde, má NE-MOC. Je nemocný v nějakém slova smyslu. Nemá moc. Nad sebou, nad okolím, nad situací… nad svým zdravotním stavem… Opravdu mě význam některých slov fascinuje. A vede mě to k úvaze, jak různě si lidé některá slova vykládají nebo je chápou. Když se potkám s někým novým, stává se mi, že si ujasňujeme slovník, protože třeba pod slovem VÝMLUVA já chápu něco jiného než ten druhý.
Jsem za svoji přímost ráda. A opravdu si myslím, že nejsem neomalená nebo zraňující. K těm zraněním jsem se už vyjadřovala. Lidský kontakt zranění nutně přináší. Ale umět říct nepříjemné věci tak, aby bylo zřejmé, že nechceš ublížit… kéž by se to učilo na základní škole. V rodinných komunikačních vzorcích tohle často chybí. Nejen tohle. A pak si nutně musíme nést své balíčky „sraček“ (promiň ten výraz), které jsme si nastřádaly/i a prát se s nimi, postupně je rozbalovat, odhazovat, měnit… a je to na dlouho. Hodně dlouho.
Že se ještě vrátím k Tvému krásnému zážitku z víkendu – při čtení Tvé další reakce mi běhal mráz po zádech. A jsem překvapená, že jsem Tě svou reakcí překvapila. Mně to totiž přijde fakt moc hezké a známé. Taky vzácné. Neopakovatelné. Pro leckoho znovu-neprožitelné. Těší mě, že takový zážitek máš a přeju Ti, aby se objevovaly další!
Když píšeš o té práci, o uchopení celku… zní mi to strašně složitě. Rozumím, že některé věci jsou křehké a nerada bys o ně přišla. Zároveň to na mě dýchlo ale takovou mírnou křečí, velkým nárokem a hnaním se za cílem, který když se nenaplní, zbyde jakási marnost. Je to můj dojem z toho, co jsi napsala. Nevím, jak to prožíváš Ty. Ale co by mě mrzelo, tak kdybys na konci té své cesty nenašla všechno, co si tam teď představuješ a měla bys pocit, že to vlastně celé bylo zbytečné – tolik ses snažila a nepovedlo se to. To bych byla smutná. A napadá mě, jak jsi to vlastně uchopila? Jestli to všechno, co jsi vyjmenovala, jsou „věci“, které stůj co stůj ve svém životě po několika měsících chceš mít a přes to nejede vlak, nebo jestli to necháváš plynout a jen posíláš „nahoru“ přání?
Napadly mě dvě otázky. :-) Jedna zcela věcná (čistě ze zvědavosti) a druhá tajemnější (taky ze zvědavosti). :-D Kolik měříš? Mám totiž představu, že jsi docela vysoká (třeba kolem 175 cm) a pořád to nemůžu vymyslet. :-) Zajímaly Tě někdy minulé životy nebo život po smrti nebo něco podobného?
Druhá
40. dopis