8:47
Druhá: Ahoj První, jak se dnes máš? Já jsem ve stresu, který se snažím vědomě nějak zvládnout. Ve dvanáct mě čeká hodnotící rozhovor za první kvartál s nadřízenou a chci tam vyjádřit nějakou svoji nespokojenost, tak jsem z toho nervózní. Dopis napíšu asi až po obědě a hlavně po téhle schůzce. Asi bych se na to teď nedokázala soustředit.
8:51
První: Dobré ráno, Druhá. Máš před sebou těžký úkol, je jasné, že jsi z něj nervózní, nicméně, jak sama říkáš, měli bychom se umět vymezit. Teď se soustřeď na sebe a já se budu těšit na zprávu, až budeš mít případně trochu klidu. Věřím, že to zvládneš se ctí. :)
8:53
Druhá: Děkuju za podporu, fakt ji teď potřebuju. A jak to půjde, pustím se do psaní dopisu. Možná, když budu mít chvilku, napíšu ho ještě před schůzkou – třeba mi to pomůže se odreagovat. ;-)
8:55
První: Uvidíš. :) Třeba jo. Budu na Tebe myslet, snad to pomůže. Chce to klid, všechno je řešitelné a o všem se dá mluvit, když je zvolena vhodná „metoda“. :)
8:59
Druhá: Ve dvanáct na mě mysli intenzivněji, budu na horké židli. Všechno je řešitelné, to ano, ale otázkou je, jaké je to řešení. Když bude pro mě dobré, dohodneme se na další spolupráci za podmínek, které pro mě budou přijatelné. Když nebude dobré, tedy když nebude vůle naplnit moje zcela oprávněné požadavky, pak… ještě vlastně úplně nevím, no. Budu trpět a přitom si hledat jinou práci. Trpět – vnitřně, ne že by tady do mě dloubali špendlíkama nebo tak něco. :-)
9:12
První: Dobrá, budu zesilovat svou podporu směrem k dvanácté. :) Nemyslím, že bys v případě nepřijatelných podmínek trpěla dlouho, už jen proto, že víš, v čem žít chceš a v čem ne. Tím lépe, že jsi si vědoma toho, že Tvé požadavky jsou oprávněné.
9:21
Druhá: Máš pravdu. Děkuju. :-)
VII. chat