Těch témat je najednou strašně moc…
Což je dobře, znamená to totiž, že máme skutečně o čem mluvit. Není to jen komunikace pro komunikaci. Naše komunikace se stává cestou a mě to stále víc fascinuje a mám neodbytný pocit, že se děje správná věc. Mám nutkání Ti říkat věci, které o mně nikdo jiný neví, které zůstávají někde hluboko ve mně nepojmenované. Můj rozum mi říká: Dávej pozor… Můj instinkt však vypovídá úplně jinak.
Nevím, jestli budu schopna vrátit se ke všemu, ale i kdyby ne, myslím, že to nevadí. Témata se neztratí, můžeme se k nim vracet. Registruju další shodu. Touhu napsat knihu. Touhu písemně se vyjádřit. Zachytit životní okamžiky a lidi v nich.
Přátelství mezi mužem a ženou. Další zajímavé téma. Hodně lidí zastává názor, že to není možné. Já si myslím, po nějaké zkušenosti, že to možné je, ale vyžaduje to určitou disciplínu. V současné době jsem na stopě takovému přátelství s jedním klukem. Strašně složitá věc. Je to zase na kapitolu.
Teď mě tak napadá, že my dvě taky píšeme hotový román.
„Kluci z Osady„. Ta víkendová oslava se odehrávala v Osadě. A to místo je… fascinující, kouzelné…? Možná proto, s čím ho mám teď spojené. Byla jsem tam poprvé v životě, už o něm slýchám delší dobu, ale vlastní zážitek a zkušenost je nepřenosná.
„Najády“. Vodní víly. Jejich osudy byly různé a měly různé schopnosti. Byly věčně mladé a krásné, ale nebyly nesmrtelné. Když vyschla jejich vodní „základna“ (pramen, jezero, říčka…), umíraly s ní. “Moje” Najády. Každá jsme jiná. Naše přátelství, těch „nejstarších“ (původně nás bylo pět, dnes je nás osm a je to konečný počet – pravděpodobně…), trvá už sedm let. Prožily jsme toho spolu hodně, hezké věci i ošklivé, je to přátelství se vším všudy, je o lidech, o blízkosti i vzájemných zraněních a o odpuštění. Vlastně jsem nikdy nepochopila, jak takhle rozdílné dívky-ženy spolu mohou trávit tolik času. Hodně lidí nás nesnese, ale nikoho nenecháme klidného. Dokážeme zaujmout, ale zpravidla s námi nikdo dlouho nevydrží. Ti tři pragmatičtí kluci to dokázali a mají nás rádi. Pro mě je to nesmírně cenné. Ten střet světů je inspirující. A jejich „láska“ k nám a naše k nim je bezpodmínečná. A to je velká vzácnost. Oni nás nehodnotí, nechávají nás kolem sebe protéct jako vodu. Zažila jsem v sobotu jedno z nejkrásnějších rán… Díky nim, díky jemu…
Ani já neschvaluju hodnocení. Nikdo nemá právo hodnotit něčí život. „Než mě budeš hodnotit, obuj si moje boty a projdi celou cestu mého života, potom mě můžeš hodnotit.“ – to se mi moc líbí. Je to totiž přesně tak. Musím sebekriticky přiznat, že občas se hodnocení nevyhnu, tedy možná spíš vytváření si domněnek. Ale skoro vždy to dokážu nahlédnout a regulovat. Snažím se být otevřená k lidem a oni mi to často vrací v podobě nečekaných a krásných kroků směrem k mé osobě. Jeden z těch kluků z Osady říkal druhému: „Ony mě ty holky snad mají rády… Ale na to já vůbec nejsem zvyklej!“ – smutné, dojemné a zároveň plné naděje. Když jsme přijely ve třech do Osady, přišel k nám právě on, pověsil se na nás a řekl: „Holky, já vás mám rád!“
Hodnocení lidi svazuje. Jsem tedy pro nehodnotit a neposuzovat. Pak mám naději, že se stane řada pěkných věcí.
Ještě bych se asi měla pustit do termínu „intelektuální vymezování se“, ale nejsem si jistá, jestli se mi teď chce pouštět do polemiky s „intelektuálním snobismem“, který je s tím nutně spojen. Necítila bych se v tom dobře. Takže to nechám třeba na někdy jindy…
Včerejší chat byl strhující, nevím, jak se do toho pustit… Však ona se ta témata znovu přihlásí, neboť my ještě nejsme u konce s dechem. :)
Já a práce. Od srpna do prosince. Vzala jsem si toho na sebe moc – začala jsem nově pracovat pro A51 a Skleněnou maringotku. Špatná volba byla oboje. Jako bych o tom nepřemýšlela. Jako bych nevolila a nechala se nést tím, co přichází. Úplně mě to za ty čtyři měsíce rozložilo, počáteční nadšení a entuziasmus ze všech stran se postupně rozplynul v totálním chaosu, pracovala jsem ve dne v noci, nic nestíhala, stávala se terčem neustálé kritiky, byla jsem úplně vyřízená. V prosinci jsem se dostala do bodu, že to takhle nejde, o tom týdnu jsem Ti psala. Tam jsem se rozhodla. Bílá magie mi v tom pomohla, jediné dobré rozhodnutí v té době. Mám plán a hledám odvahu ho uskutečnit. Vím, co chci, jediné, co nevím, jak do toho zapasovat, čím se živit. Zase to souvisí s mou představou o mně, často mám pocit, že nic neumím, že nemám, co nabídnout. Máma mi často radí: tak si napiš, co jsi dokázala. Vím, že je to v mých rukách. Jen to „shánění práce“ mě nějak děsí… Nechci ztratit těžce získaný klid. :) Snad je to aspoň trochu srozumitelné…
Jsem ráda za ten slunečný den…
První
35. dopis