Ahoj Druhá,
tak jsem se k psaní dostala až teď. Včerejší den byl opravdu… poněkud energeticky náročnější. :) Domů jsem dorazila úplně mrtvá v takovém zvláštním rozpoložení. Ani nevím, jak bych ho pořádně popsala. Přes chat, pokud si vzpomínám, jsi měla dva dotazy: jeden se týkal toho sebevzdělávání a druhý společnosti, ve které jsem zvyklá se pohybovat.
Tak možná nejdříve k té společnosti. Často se pohybuju, nebo jsem se pohybovala v “intelektuálním” prostředí. Vím, že to mívá takové pejorativní vyznění, ale zkusme se od toho oprostit. Společnost kolem Maškarády měla potřebu neustále se intelektuálně vymezovat vůči světu. Věčné hledání uměleckých tvarů, které kriticky zobrazují svět a jeho hodnoty, člověka nakonec stejně dovede dříve nebo později do určitého stádia pozérství odtrženého od reálného života. Tak to dnes vidím já. Divadlo a lidé kolem něj jsou významnou kapitolou mého bytí, ale takový způsob života pro mě už není dostačující. Lidé už tak mají ve zvyku neustále hodnotit a posuzovat druhé, přestávají je skutečně vnímat a nálepkují je.
Za poslední rok jsem se ocitla ve společnosti úplně jiných lidí. Jsou to především tři kluci (jeden z nich právě oslavil narozeniny), kteří jsou rádi s Najádami, přestože se jedná o odlišné světy. Ale budu psát hlavně o tom, co to znamená pro mě. Jsou v zásadě úplně jiní než já. Asi to nebudu popisovat úplně přesně, ale je to něco jako pohádka „Kráska a zvíře“ či „Panna a netvor“. Já, příliš jazykově, myšlenkově a pocitově složitá „kultivovaná“ intelektuálka, oni, pragmatičtí, trochu hrubí kluci s velkým srdcem a bolestmi a smutky, o kterých jen málo mluví nahlas. Ve všedních dnech tvrdě makají a ve volných chvílích často přepíjejí své pocity prázdnoty. Střet těchto světů způsobuje nevšední zážitky. Tihle kluci nepřemýšlejí o tom, jestli Tě mají rádi, prostě Tě mají rádi a můžeš s nimi cokoliv, oni Tě nehodnotí, přijímají Tě takovou jaká jsi, postaví se za Tebe, a jsou i ochotní zkusit věci, které by jinak nedělali (např. hraní společenských her). :)
Asi není dostatečné, jak jsem to popsala. V poslední době mám už několikátý námět na román, tenhle by byl jedním z nich, jmenoval by se třeba „Kluci z Osady„. Už mám i název pro román o Najádách. :) A tím se vlastně dostávám k tomu sebevzdělávání. Ráda bych skutečně jednou napsala knihu, což vyžaduje nějakou přípravu. Studium literárních stylů. Hledání vlastní originality. Reflexe sebe i okolí.
Našla jsem slíbený deníkový zápis Virginie Woolfové z 8. března 1941, který s tím souvisí: „Co kdybych si třeba koupila legitimaci do muzea – jezdila tam denně na kole a studovala historické prameny. Co kdybych si třeba vybrala v každé době jednu typickou osobnost a psala o ní a všech souvislostech. Hlavní je, aby se člověk neustále něčím zabýval.“
Pusť si od Zuzany Navarové píseň Naruby. :)
Pěknou neděli, První
33. dopis