Nechápu to jako nevýhodu. Myslím. Podle mě můžeš sama do jisté míry ovlivnit, jaké informace o Tobě budou veřejně přístupné a které zase ne. Vždyť nic intimního mi internet neprozradil. Nebo ano?
Ano, byl to pouze výčet informací a nic o tom, jaká jsi jako člověk. To jsem se vždycky jenom domnívala. Vida, v tomhle směru jsem měla domněnky. :-) Vlastně mi nic jiného nezbývalo. V kontaktu jsi být nechtěla (což není výčitka) a Princ si naše seznámení nepřál.
Že Ti o rok mladší člověk řekne, že jsi na něco ještě mladá… V první chvíli to naštve, ale pak je to spíš úsměvné. Říkám si, jestli vlastně věděl, kolik Ti ve skutečnosti je? Podle mě na svůj věk nevypadáš, vypadáš mladší. Stejně tak i já vypadám mladší, než jsem. Někdy mi to přináší problémy, většinou v práci. Ale naučila jsem se tomu čelit s nadhledem. Na rýpavé poznámky ve smyslu “co Vy o tom můžete vědět” odpovídám: “Víte, klamu tělem, ve skutečnosti je mi víc, než si myslíte.”. Tím to pro sebe ošetřím a víc si s tím hlavu nelámu.
Já toho o sobě jen tak moc nepovím. Nejsem zvyklá o sobě mluvit. Na vyzvání reaguju pozitivně a vstřícně – většinou. Nebo se umím zdravě vymezit. Konečně! :-) Takže se spíš asi zeptej přímo. Nějaký zájem o konkrétní věci dokážu z textu vytušit a pak na ně reaguju, ale nejsem vědma. :-) V létě mi bude 29, takže jsem o malinko mladší. Ovšem myslím, že v našem věku to v podstatě není rozdíl. Dvacet opravdu není nikomu věčně, ale taky to neznamená, že to, co nestihneš ve dvaceti, tak už je pozdě. Spousta věcí jde, když se chce. :-)
Z toho, co jsi napsala o včerejší návštěvě… Líbí se mi, že jsi řekla, že se Ti nelíbí, jak s Tebou mluví. Nevadí, že výsledek nebyl takový, jaký bys chtěla nebo jaký jsi očekávala. Ten se nikdy v těchto záležitostech nedostaví hned. Je potřeba se k němu postupnými krůčky propracovat. Jen tak dál!!!
Ještě zpátky k tomu afektu, který už ustoupil. To se mi totiž zdá důležité a mám to v hlavě od počátku naší komunikace. Možná na to budeš mít jiný názor, ale myslím si, že by bylo zdravé, aby přišlo i nějaké vyjasnění věcí z minulosti. Nebude to příjemné a asi bude platit moje zmiňované – lidský kontakt není bez bolesti. Ale cítím to jako nevyhnutelné. Ne hned. Ne teď. Mě se do toho moc nechce. A vlastně třeba taky nikdy. Možná se mi tenhle pocit promění nebo odejde. Teď ho ale mám, tak Ti o něm píšu.
Cítit se svobodná v rámci života ve společnosti – jde to! Jsem o tom přesvědčená a smysluplně k tomu směřuju. Jestli chceš, následuj mě. :-)
Druhá
25. dopis