Máme to v rodině – to je pro mě čistý alibismus (nezlob se). Nikdo Tě k tomu přece nenutí. Myslím nikdo zvenčí. A rovnou se mi to pojí s tím, co jsi napsala potom dál.
Pocity provinění, přebírání odpovědnosti za jiné lidi… Já Ti tady nechci dělat žádný rozbor, to v žádném případě, ale nenechává mě to chladnou. Asi proto, že to je moje nově vybojovaná část mě, na kterou jsem patřičně hrdá!
Měla jsem teď nedávno “v péči” jednoho klienta, kterému jsem vysvětlovala zrovna totéž. Zodpovědná jsi pouze sama za sebe. Až budeš mít děti, tak za ně. Ale nikdy nejsi zodpovědná za druhého dospělého člověka. Nejsi. Nejsi zodpovědná za to, co se děje někomu druhému. Nejsi zodpovědná za to, jak se kdo má nebo jak se cítí. Nejsi. Protože zrovna tak nikdo druhý nenese špetku odpovědnosti za Tebe. A to je o tom. Lidský kontakt není bez zranění, ale v podstatě pokud druhý nezraňuje s jasným úmyslem a přesto se Tě dotkne něco z toho, co třeba řekne, není to jeho chyba a není to jeho zodpovědnost.
A ještě že zabrousím k Trenérovi…, před třemi měsíci Tě zval na kafe? Pochopila jsem to dobře? A Ty jsi… to odmítla?
Přesně tak! Pokud by se Ti vysmál, je to idiot a nestojí za to.
Jak to dávat najevo… :-) Vím, jak bych to dělala já, ale těžko to budeš dělat stejně, protože nejsi já. :-) Tak nevím, jestli to byla skrytá žádost o moje tipy nebo jak? :-)
Druhá
19. dopis