Věříte v dobro a zlo? Existují jen dobří a jen zlí lidé? Může se zlo obrátit v dobro, a naopak? Zdá se nám, že nic není černé a bílé. Legenda o krokodýlovi Dešťový mrak je překrásnou metaforou života a jeho barev. Ostatně metafor nabízí hned několik. Zkuste si najít tu svou.
Starý rybář a jeho žena našli ve své síti krokodýlí vejce a dali ho do rybníčku vzadu za domem. V náležitý čas vejce puklo a vylezl z něj malý krokodýl. Rybář s rybářkou neměli žádné děti a malého krokodýla si oblíbili, jako kdyby to byl jejich vlastní syn. Dali mu jméno Dešťový mrak. Přešlo několik měsíců, a protože už se Dešťový mrak nevešel do malého rybníčku, ohradil rybář část řeky u svého domku a krokodýla tam vypustil.
Po jednom či dvou letech začal být Dešťovému mraku malý i ohrazený prostor v řece, a tak mu rybář pověděl: „Synku, já teď ohradu zbourám, a ty si plav, kam se ti zlíbí. Každý den v poledne na tebe ale zavolám, a ty musíš připlout ke břehu, abych tě mohl nakrmit a také abych věděl, že jsi v pořádku.“ A tak rybář každý den v poledne, někdy sám, někdy společně s rybářkou, zavolal přes vodu „Dešťový mraku, Dešťový mraku“, a krokodýl k němu připlaval a vzal si od něj jídlo. Tal to šlo pořád dál. Dešťový mrak začal být mezitím nespoutaný a domýšlivý, protože se stal pánem své říčky. Té se začalo říkat „říčka Dešťového mraku“ a tak je tomu dodnes.
Jednoho dne starý rybář a jeho žena zapomněli přijít s jídlem na břeh a zavolat na Dešťový mrak. Krokodýl si ve své nafoukanosti připlul pro svůj denní příděl jídla, ale ne jako pro milý dárek rodičů, nýbrž jako pro desátek, který odvádí poddaný vrchnosti. A tak když se rybář v obvyklou dobu neobjevil, pořádně ho to dopálilo. Příští den rybář přišel a zavolal: „Dešťový mraku, synu můj.“ Krokodýl k němu připlaval a zničehonic chňapnul rybáři po nohou. „Co je to s tebou, synku?“ zeptal se ho vlídně rybář.
„Včera jsi mi nepřinesl můj příděl, a já tě teď za to sežeru,“ pověděl mu krokodýl.
„Vzpomeň si, synku, že jsem tě vychoval, jako bych byl tvůj otec,“ prosil ho rybář.
„I tak tě sežeru,“ odpověděl mu drze krokodýl.
„Dopřej mi tedy alespoň čas, abych se rozžehnal se životem,“ řekl na to rybář. Když krokodýl souhlasil, rybář odříkal: „Prohlašuji, že jsem nevinen a nezasloužím si takto zemřít. Je-li to pravda, nechť se znovuzrodím jako Pán bílé magie a je v mé moci zabít tohoto nevděčného krokodýla. Jsem připraven,“ řekl potom krokodýlovi, který ho v mžiku zabil a sežral.
Dešťový mrak se potuloval sem a tam po nesčetných ramenech delty Iravadi a všichni z něj měli strach, protože už zabil a sežral stovky lidí. S ubíhajícími roky se ale pomalu zklidnil. Možná že když se jeho mladická domýšlivost a vznětlivá povaha s přibývajícím věkem vytratila, začal být díky vzpomínkám na své šťastné dětství, prožité s rybářem a rybářkou, k lidem přátelštější. Trápily ho výčitky svědomí kvůli zabití starého rybáře. Stal se z něj přítel lidí, kteří si zvykli ho mít rádi a důvěřovat mu. Měl tolik rád lidskou společnost, že když se do něj zamilovala krokodýlí samička jménem Hnědavá, vysmál se její lásce, a znepřátelil si ji tak na život a na smrt.
Víte, když krokodýl dosáhl věku sta let, mohl na sebe vzít lidskou podobu. A tak tedy ve chvíli, kdy se dožil sta let, vzal na sebe Dešťový mrak lidskou podobu. Stal se kupcem a putoval za obchodem nahoru a dolů po březích ramen delty. V jednom z poříčních měst se zamiloval do jedné dívky a oženil se s ní. Strávili spolu několik šťastných let.
Tou dobou se znovuzrodil starý rybář a ve věku šestnácti let se stal Pánem bílé magie. Po celé deltě se vyprávěly příběhy o statečnosti a síle krokodýla Dešťový mrak a lidé byli zmateni jeho dlouhou nepřítomností, protože nemohli vědět, že se proměnil v člověka. Novopečený mág si chtěl vyzkoušet moc své kouzelné hůlky, a tak se vypravil k říčnímu břehu. Udeřil hůlkou o hladinu a poručil: „Krokodýle Dešťový mraku, v tu chvíli ať jsi u mne.“ Dešťový mrak rozkaz uslyšel i ve svém domě, vzdáleném několik mil, a věděl, že pomstychtivé vtělení rybáře ho brzy zahubí. A tak nakonec řekl své ženě, že je krokodýl Dešťový mrak a že jde vstříc smrti z rukou rybáře, znovuzrozeného jako kouzelník. Poprosil svou ženu, aby přišla za ním a vyžádala si jeho mrtvé tělo. Mistr magie udeřil podruhé hůlkou o hladinu a poručil: „Krokodýle Dešťový mraku, v tu chvíli ať jsi u mne.“ Chudák Dešťový mrak! V slzách se rozloučil se svou milovanou ženou, vzal na sebe krokodýlí podobu a plaval jak o závod po proudu řeky. Kouzelník udeřil potřetí hůlkou o hladinu a poručil: „Krokodýle Dešťový mraku, v tu chvíli ať jsi u mne.“ Dešťový mrak se vynořil u jeho nohou a kouzelník ho jediným úderem hůlky zabil. Polovina krokodýlova těla, která zůstala ve vodě, se proměnila ve zlato a druhá polovina, která byla na souši, se proměnila v rubíny. Kouzelníka přepadly po zabití Dešťového mraku výčitky a odešel, aniž by se zlata a rubínů dotkl. Krokodýlova žena na tomto místě nechala časem vystavět nad zlatými a rubínovými ostatky svého milovaného Dešťového mraku pagodu.
Maun Tchin Aun: Krokodýl Dešťový mrak. Barmské legendy a mýty. Praha: Argo, 2003. ISBN 80-7203-530-4.