Ahoj Shaly,
děkuju Ti za ten dopis. Za Tvou otevřenost, upřímnost a důvěru, které jsi do něj vložila.
Teď už mnohem lépe rozumím těm hádankám, které jsem dostávala a ve kterých mi nebylo moc dobře. Chápu, že jsi to tak potřebovala. Je to naprosto srozumitelné a myslím (nechci to nijak hodnotit), že ses k tomu postavila opravdu zodpovědně. Mít možnost vzít si čas jen pro sebe a být k sobě pozorná, vnímat svoje pocity, emoce, sledovat potřeby… to jsou moc důležité věci. Málokomu se podaří najít si čas. A aplikovat tohle do běžného života, do snahy přežít v džungli velkoměsta s místy nepřiměřenými ekonomickými nároky, je skoro nemožné, ne-li úplně.
Během naší komunikace dostala spousta věcí rychlý spád. Vem si to – jsme spolu v kontaktu několik týdnů a co všechno se přihodilo, proměnilo… Nejdřív tu byl Trenér a my jsme koumaly, jak na něj, jak mu dát vědět, že Ti není lhostejný. Bych skoro i vymyslela datum, kdy to bylo, protože zrovna včera jsem četla tuhle pasáž Bílé vlajky, ve které jsem hledala překlepy. Potom se objevil pan Záhada, který se během krátké doby proměnil v Supermana a začal pro Tebe hodně znamenat. Udělala jsi obrovitánský kus práce! Palec nahoru. :-) A kolikrát jsem si vzpomněla a nezeptala se – v tom žlutém trabantu jste jeli spolu?
Asi tomu zrazování s paralelou k Markétě nějak rozumím. Říkám si ale, kolik je to rozhodování za toho druhého. Vždyť jsi něco chtěla rozhodnout i za mě. Vím, že s tím nejlepším úmyslem a teď když to píšu, tak mi konečně došlo proč. Ale nezeptala ses mě, co bych potřebovala. Vyhodnotila jsi to beze mě. Kdyby to udělal kdokoliv jiný, naštve mě to. Ty jsi mě tím nenaštvala. Já Tebe doufám taky ne, že jsem na to poukázala. Tím, že i v takhle malých věcech rozhodujeme za druhé, se okrádáme o spoustu jiných věcí – jedno jakých, ale nemají možnost k nám potom přijít.
Jsem opravdu upřímně ráda, že jsi pro Supermana důležitá. Mám z toho dojem, že mu na Tobě skutečně záleží. A Tobě zase na něm. Včera večer jsem na Tebe hodně myslela a představovala jsem si, jestli večer trávíte rozhovorem, nebo jestli mlčíte a v tom je řečeno vše. Proč není dobře, že se pro Tebe stal nepostradatelným? Tuším za tím nějaký strach… Že jste spolu nespali, o to intenzivnější kontakt to asi byl. Alespoň si to tak představuju. Opravdu není na světě tolik mužů, co by se ke stejné situaci postavili jako Superman. Ale i mě jeden takový napadá a nějak mě to uklidňuje.
O pronásledování stíny minulosti vím taky své. A jsou to krušné chvilky, když se stíny objeví. Těžko se někdy dají rozeznat od reálného nebezpečí. Objeví se, působí nepříjemné pocity a těžko se odhání. Vždycky mi pomůže fyzická činnost. Ať už cvičení nebo úklid nebo cokoliv, na co se potřebuju soustředit. O tom jsme si ostatně v uplynulém týdnu vyměnily pár řádků.
Posledního odstavce si opravdu vážím a za projevenou důvěru Ti děkuju. Asi nejde tolik o tu informaci. I když nevím… Ale hodně z toho vnímám, jak to nebylo lehké napsat. A myslím, že už i vím, co je za mým zájmem. Hledala jsem v tom nějaký svůj nedořešený proces nebo něco skrytého. Ale jak čas postupuje, vím, že mě to zajímá kvůli Tobě. Tuším, že se chystáš k něčemu velkému. Asi ne snadnému. Možná ne příjemnému. A možná to všechno jsou jen představy, které se vůbec nenaplní. Ale ať by šlo o setkání s kýmkoliv, poslala bych Ti podporu. Takže Ti ji posílám.
Dee
80. dopis