Milá Dee,
je na čase splnit slib, který jsem dala. V Zemi nezemi jsem si potřebovala promyslet spoustu věcí, o kterých jsem s nikým nechtěla mluvit. Potřebovala jsem vědět, jak mě bez vlivu okolí budou zasahovat moje emoce.
Před pěti měsíci jsem se rozhodla, že pojedu sama na sportovní kemp do Země nezemě. Chtěla jsem být týden sama mezi lidmi, které neznám. Chtěla jsem se zdokonalit ve sportu, který mě baví (po Zemi nezemi mě baví ještě mnohem víc). Chtěla jsem se taky pokusit o sblížení s Trenérem. Dneska už vím, že to byl jen bezpečný způsob lásky – zamilovat se do někoho platonicky bez nároku na cokoliv.
Čtrnáct dní před odjezdem jsem ovšem potkala Supermana… Najednou tu byla komunikace, která fungovala sama od sebe. Nechtěla jsem ji. Nechtěla jsem na to přistoupit. Jenže tu najednou byla. Byla tu i přesto, že jsem neprožívala dobré období… Byl to náročný týden po všech stránkách. A on tu byl a zajímal se. Nenechal se vyšachovat. A najednou stál blíž, než jsem si to vůbec stačila uvědomit.
A znovu je tu podobnost s Markétou. Ona taky Armanda nejdřív zrazovala. Nevěřila, že by byl ochotný snášet její způsob života. A on toho taky schopen nebyl. On ten vztah začal s vášní a láskou, které byl schopen. Ona však byla posléze schopna lásky mnohem větší. Milovala ho za to, co jí nabízel, to, že ji miloval pro ni, ne pro sebe. Udělal jí nesmírně šťastnou po omezenou dobu, aby jí pak učinil velice nešťastnou, i když ona byla ráda i za trápení, které jí způsobil, protože věděla, že je to projev zklamaného, ale milujícího muže.
Nakonec zůstala sama… Psala mu skoro každý den, jak jí to jen nemoc dovolovala. Obětovala se pro štěstí jeho sestry. Láska nás lidi činí bezbrannými, ale pokud je skutečná, pak nás taky dělá těmi největšími. Pokud mohu milovat, připadám si úplná.
Potřebovala jsem si v Zemi nezemi ověřit, že to, co cítím k Supermanovi, je skutečné, že jsem se… zamilovala. Psali jsme si každý den. Jsem pro něj důležitá. On pro mě se dnešní nocí stal nepostradatelným… A to není dobře. Užívám si každou minutu, kterou jsem s ním. Nespali jsme spolu, ačkoliv bychom si to oba přáli. Oba máme strach. Každý z jiného důvodu.
V Zemi nezemi jsem potřebovala přezkoumat i své pocity vůči Trenérovi. Trenér se nakonec ukázal jako Jekyll a Hyde. Znám teď obě jeho tváře. Ta jedna se mi líbí moc. Ta druhá mě odpuzuje. Je to zrozenec na pomezí Vah a Štíra. Snad mi to na začátku týdne trochu spínalo. Ke konci týdne už z něj zbyl jenom „trenér“.
Rozhodla jsem se, že zkusím znovu všechno risknout a že zkusím být vedle Supermana. Není to vždy jednoduché, ne kvůli němu, ale kvůli mě. Pronásledují mě stíny minulosti. Vkrádají se tam, kde je vůbec nepotřebuju. Podstupuju stále vnitřní boj a děsím se dne, kdy Superman přestane být Supermanem. Hodně lidí by mi řeklo, že takhle nemůžu přemýšlet. Vím, že Ty to neuděláš…
A poslední věc, kterou budu muset narovnat. Není snadné Ti to napsat, Dee. Protože to zasahuje nás obě. Ber to jako projev nejvyšší důvěry. Teď zase nevím já, jak se s tím mám úplně popasovat a váhám… A přesto mám pocit, že to musím napsat… Dnes večer se uvidím s Princem. A přestože jsou věci už dávno nastaveny jinak, čeká nás asi ne úplně příjemný rozhovor, který však považuji za nutný pro další cestu.
Shaly
79. dopis