Lámu si hlavu s tím, čím Tě vlastně můj dopis mohl pohladit po duši. Nemám žádnou představu. Ale to nevadí, protože je moc milé si něco takového přečíst. Harfový koncert s Vévodkyní a Samsonem – skvělá společnost. Ze Samsona jsem překvapená. Byl opravdu tak hodný a spořádaný? Nezapomeň ho ke mě večer vypravit. Už se na něj těším.
Proč jsi byla před koncertem nesvá? Ohledně Vévodkyně nebo to byl některý z Tvých „tajných“ procesů, o kterých mi napíšeš po Zemi nezemi?
Jo…, naše spojky v dřívějším vztahování se ke světu, ke vztahům… Různé jsou způsoby, jak s tím Ty a já zacházíme. Jak se posouváme, co v tom potřebujeme, kolik času k tomu potřebujeme, ale cíl je zase hodně podobný. Je to jako stát na stejném startu, snažit se dostat do stejného cíle, ale každá volíme jinou cestu, jiné prostředky, tím pádem zdoláváme jiné překážky a propasti, šplháme na různé vrcholy, abychom z nich vzápětí slezly…
Nemůžu říct, že mě by přestalo bavit čekat na porozumění. Výchozí pozice – kam až moje paměť sahá – byla s nedostatkem porozumění. Zpětně to vnímám tak, že spolehnout se sama na sebe bylo jedinou možností, jak obstát. Pak taky naplnit potřeby a přání druhých, protože jsem věřila, že to je jediná cesta, jak získat nějaký zájem…. Uf. Když to takhle píšu, zní mi to fakt hrozně a je mi té malé Dee, která takhle musela bojovat, strašně líto. Podobnou lítost cítím i k mladé Shaly (pořád jsi mladá, ale nevím jak vhodně Tvůj tehdejší věk označit).
Říkám si, jestli vlastně někdo z mého okolí si může vůbec myslet, že bych nějakou pomoc mohla potřebovat? Všichni mě znají jako tu, která nic nepotřebuje a je schopná být pro druhé, má slova útěchy a podpory, má nápad na řešení situace, ví, co kdy udělat…Pěkně jsem si to zařídila. :-(
Vždycky je potřeba minimálně doufat, když ne věřit, že něco přijde, že se něco stane. Když nepřipustíš možnost, skutek se nenaplní. Bez možnosti to nejde. Ještě lépe je přát si to a věřit celým svým srdcem. To nejde vždycky. Ale připustit možnost už je hodně fajn. Budu se opakovat, ale jsem hodně zvědavá, co bude v Zemi nezemi, Trenér, pan Záhada… Btw. proč je Trenér „jen“ Trenér a ne pan Trenér? Nebo proč není pan Záhada „jen“ Záhada? Zní to divně, když to zkusím změnit, ale… :-) Byli takto označeni a zeptal se jich vůbec někdo? Proč vlastně nepoužíváš jejich vlastní jména? Děláš to hodně – náznaky, pro mě hádanky, na které se musím doptávat. Oslovuješ vůbec některé lidi jejich pravými jmény?
Moc mě těší, jak jsi z experimentu s knížkou nadšená.
Posledně jsi mě inspirovala konkrétně svou odhodlaností. To jsem z Tvého dopisu cítila. A rozhodla jsem se říznout do „vztahů“ s muži, které kolem sebe mám. Chci mít jasno v tom, co od koho můžu čekat nebo chtít, kde jsou hranice, jaká jsou vzájemná očekávání… A tak jsem včera v podvečer, kdy jsem se zdržela v práci a jeden kolega taky, jedno vyjasňování s ním realizovala. Ptala jsem se ho už dřív opakovaně, jak mám jeho chování vůči mě rozumět, ale vždycky jsem dostala vyhýbavou odpověď. Jak jsem se včera přesvědčila, tak na podobné rozhovory nejspíš vůbec není. Chudák se červenal a styděl se jak malý kluk. Takže vyjasňování skončilo tím, že já jsem formulovala, co ode mě asi chce a on to nadšeně odkýval, hlavně že to nemusel sám říct. A v tu chvíli jsem si víc než kdy jindy uvědomila svoji přímost a vzpomněla jsem si na Tebe.
Tak. Na Tvoji odpověď si budu muset počkat o něco déle, já vím. Přeju Ti dobrou cestu, pro jistotu znovu připomínám Samsona – víš, že Ti klidně vleze mezi ponožky a není k nalezení. :-) Najdi tam pro sebe mezi sportem a čtením odpovědi, které hledáš.
Dee
PS: Nechceš mi poslat pohled? :-)
73. dopis