Ahoj Dee!
V Tvém posledním dopisu je tolik věcí, nad kterými jsem se musela zamyslet… Mám z těch našich výměn radost. Asi jsem maličko roztěkaná, ale věřím, že pobyt venku mi pomůže.
S tím komunikačním uzlem jsi to vystihla. Zůstávám v něm přítomná. Je to přesně tak, jak jsi to popsala ve své otázce. Je skutečně málo lidí, kterým se daří chápat můj vnitřní svět. Myslím, že můj přístup k životu některé lidi hodně dráždí. Často mu však nerozumí a snaží se ho napadnout a znehodnotit.
Lidé nesnáší své slabosti, nesnaží se s nimi však vyrovnat, snaží se je ignorovat, a aby si vylepšili svůj životní pocit, dělají to na úkor jiných. Jak dlouho trvá, než se člověk naučí bez pocitu studu říct: omlouvám se, neměl jsem pravdu, chyboval jsem.
Dospělé chování… Vypěstovala jsem si obrovský pocit zodpovědnosti. Měla jsem dojem, že abych mohla v životě obstát, musím se spolehnout jen sama na sebe. Asi jsem zoufale někoho potřebovala, ale odmítala jsem to vidět. Potlačila jsem svoje potřeby a „sloužila“ potřebám druhých. Žila jsem se silným vědomím, že lásku si musím zasloužit, že se musím snažit víc než jiní, protože nejsem dostatečně kvalitní, ani vzhledem, ani inteligencí…
Bylo to vyčerpávající, přidaly se k tomu další problémy. Pořád jsem vnímala ty druhé, pořád jsem slyšela, jak se mám chovat. Myslela jsem, že na moje problémy a pocity není místo, tak jsem si je nechávala pro sebe. Nebylo to zdravé období. Myslím, že se mi to promítlo i do vztahu s Princem. Jako bych nevnímala vlastní hodnotu, ale plně akceptovala hodnotu těch druhých. Dneska vím víc, kdo jsem… Kam jsem ochotná dojít a na co už moje síly nestačí… Dobře, někdy to ještě neodhadnu, ale už to umím zachytit a ošetřit se.
Aktivit je hodně. A bez organizace by to ani nešlo. A já ve vztahu k těm druhým – to je velké téma. Určitě se k němu dostanu, ale teď mě nenapadají ta správná slova… Mám v hlavě jen chumel. Asi si to nechám do Země nezemě… A to jsme u toho, jestli nemám od Země nezemě příliš velká očekávání… Nějak tuším, že nemám. Navíc ty „úkoly“ se trochu proměnily a já si tam chci ty změny ověřit… Moje intuice mi napovídá, že zklamaná nebudu.
Díky za tip s Dámou s kaméliemi. Bylo fakt zajímavé zkusit tu knihu otevřít na náhodném místě. Mám teď další podnět. Pan Záhada dnes odlétá na ostrov na pět dní. Půjčila jsem mu s sebou drobnou knížku „Něžná“ od Dostojevského. Nejistoty a obavy skutečně nejsou nic pro mě a řeším je teď s větší razancí. Jak říká moje sestra: Není čas ztrácet čas. Díky i za Tvou podporu. Vnímám ji a vážím si jí. A doufám, že Ti ji budu moci oplácet.
Koukám, že jste si se Samsonem užili. Přála bych si ho vzít do Země nezemě, ale obávám se, že tam nebudu pro malého krokodýla dobrým společníkem a já ho nechci stresovat. Potřebuje, aby se mu někdo věnoval a půjčoval mu vizitky na domeček. :)
Sleduju, že téma „já a jídlo“ Tě skutečně zaujalo. Řeknu Ti to takhle. Jednou jsem byla na fyzicky i psychicky náročném vojenském výcviku a přežila jsem ho na velkém jogurtu denně. Vstávali jsme v pět ráno a do deseti do večera jsme byli v pohybu. Pocity hladu moc neznám. Koukám, když to po sobě čtu, že jsem dost sebedestruktivní. Nezdravě.
Budu mít opět programově náročné odpoledne, takže se pravděpodobně dostanu k dopisu až v noci či zítra ráno.
Přeji Ti krásný den!
Shaly
70. dopis