Protože náhody neexistují, vážně by mě zajímalo, co mě přimělo sednout si do vlaku, který vykonává okružní jízdu skoro po celé republice…
K tomu odstavci o Tobě… Mám skutečně poměrně hodně vyvinutý „šestý smysl“. Lidem to nebývá moc pohodlné. Na základě víkendové zkušenosti jsi mi opravdu připadala ve své reakci jako malé vyděšené dítě. Je na mě „nakontaktováno“ docela velké množství lidí a občas se mi stane, že je toho najednou víc, než stihnu sledovat. Každý člověk vyžaduje svou pozornost, každý má své potřeby, každý má své kouzlo i talent. Můj talent asi spočívá v tom, že to ke mně lidi táhne a očekávají, že se za každých okolností budu chovat zodpovědně a v jejich zájmu. A já nikoho nechci zklamat… Občas se v tom dost těžko hledám… Myslím, že moje kapacita byla tento víkend trochu přetížená… Možná proto je dneska čas na cestovní den! Je to takový útěk…
Rozumím tomu, co říkáš o své osobní historii… V některých ohledech to mám dost podobně. Já se nějak rozhodla, že na to půjdu obráceně. Řekla jsem si, že když se svět přede mnou někde uzavře, tak se mu otevřu někde jinde, a získám tak potřebný kontakt. Někdy je to vyčerpávající, protože se otevřu na příliš mnoha místech. S tím vlastně souvisí i důvod, proč jsem Lise propůjčila svůj byt. Udělala jsem takovou věc poprvé. Mám to taky tak, že můj byt je můj osobní prostor, kam se chodím ukrývat. Možná mi tento úkryt o víkendu chyběl, ale myslím, že jsem tím udělala dobrou věc, která mě ve výsledku stála méně, než kolik znamenala. A taky vím, že jsem udělala něco pozorného pro velice blízkého člověka, který mi mnohokrát v životě pomohl a u kterého jsem měla jistotu, že neporuší integritu mého bytu. Najády jsou ostatně u mě doma dost často. Jsou jako rodina.
Myslím, že síla je mi rovněž vlastní. A čemu rozumím opravdu dobře, je ten pocit, že už člověk nechce být pořád jen silný a potřebuje, aby z něj někdo na chvíli sejmul veškerou tíhu, objal ho a byl tam pro něj, zatímco on bude tiše plakat, jako by říkal „dnes tu nejsem pro zábavu, dnes tu nejsem, abych Tě podržela a abych chápala, dnes jsem tu proto, abys mě chránil – uděláš to a já jsem připravená Ti to tisíckrát vrátit, až to budeš potřebovat.“ Lidi pořád chtějí, aby je někdo poslouchal, jen málokdo umí poslouchat ty druhé. Víš, cítila jsem, jak Tvé napětí stoupá během víkendu ještě předtím, než jsi mi o tom napsala a předběhla mě. Ale byla jsem ten víkend stále „uvízlá“ někde v komunikaci.
Jsem ráda, že jsi mi to všechno napsala. Bylo to otevřené, přímé, a dalo mi to možnost dál s nově vzniklou situací pracovat. A za to jsem Ti vděčná. Nenávidím mlčení. Je to pro mě ten nejhorší trest. Respektuju Tvé pocity. Jsem zastánce toho ozvat se dřív, než bude pozdě. Chápu Tvé obavy, jestli nedáváš víc, než dostáváš. A já pevně věřím, že tomu tak není.
Díky za tu pasáž o snech. To jak jsi mluvila o pocitech ve snech, mi připomnělo, že to tak mám i v bdělém stavu. Mám ze situací nějaké pocity a ty jsou pro mě klíčové, často je ještě nedokážu pojmenovat, ale už vím, jak se v dané situaci dále orientovat.
Čtyřletý průšvih pojďme ještě odložit… Nemám pevně uchopený náhled. Vyrovnaná jsem, ale ještě hodně věcí se toho týkajících neumím pojmenovat odpovídajícím způsobem. Snad jen tolik: ty čtyři roky dnes vnímám jako nutné peklo, které mě naučilo o mně víc, než jsem vůbec mohla doufat. Ještě před měsícem jsem si říkala: těch deset let ve vztahu bylo skvělých, ale ty čtyři roky jsem si mohla odpustit. Dnes si říkám, že beru se vším všudy i ty čtyři roky. To, co mi přinesly a přinesou, začínám teprve poznávat a moc se mi to líbí. Myslím, že je ze mě i díky tomu zase o něco kvalitnější člověk, který má co nabídnout.
Víkend byl skutečně náročný, ale pěkný. Od pátku jsem sice ovládnul nějaký hrozný pocit, se kterým jsem si nedokázala poradit, ale ten se dnes rozplynul. A na Kočoura jsem sestřinu kočku překřtila já, protože tak prostě vypadá a nedokážu se ztotožnit se jménem, které jí ségra dala – Leeloo (podle Pátého elementu). Nakonec se jí stejně říká Pučmeloun. :)
Samson je skutečně mlsoun, ale banán s bílým jogurtem zní dobře. Tím spíš, že jsem ještě dneska nestihla nic sníst, nebo jsem se možná nedokázala rozhodnout… To se mi občas stává… Nedokážu se rozhodnout, co bych si dala k jídlu. A protože to většinou končí tím, že ať si dám, co si dám, nechutná mi to, tak se do ničeho nenutím… Dříve nebo později na svou chuť, na svou potřebu přijdu.
Tak to byla příjemně strávená cesta vlakem. Píšu dopis Tobě, s panem Záhadou vedeme smysluplnou a milou konverzaci přes zprávy a zavolal mi někdo, koho jsem chtěla dlouho kontaktovat… Jedna inspirace vedle druhé…
Samson nemusí říkat, že Tě má rád. On to dokazuje svým chováním, a to mi přijde daleko cennější. Pokaždé, když řeknu Tvé jméno, zavrtí ocáskem a předvede přemet. To dělá z čirého nadšení…
Shaly
66. dopis