Ahoj Dee!
Mám s odpovědí docela zpoždění, ale Ty to pochopíš.
Shaly… To je skutečně skvělé jméno. Uvědomuju si to tím spíš, že mi dlouho trvalo, než jsem se našla v Michaele. Dneska mám Michaelu ráda, ale nikdy jsem se vlastně nenašla v Míše. Se Shaly to bylo snadné… :)
Pan Záhada… Záhada pokračuje. Od toho sobotního setkání jsme pořád v kontaktu. Nic po mně nechce, jen mi chce pomáhat. Myslí si, že je toho na mě moc. Jsem pořád nedůvěřivá. Nejsem moc zvyklá, aby se ke mně někdo choval tak jako on, zcela nezištně. A co je ještě divnější, že jsem od toho sobotního setkání měla pořád tendenci mu říkat Gabriel, ačkoliv se tak nejmenuje. Gabriela jsem však nikdy neviděla, i když naše intenzivní přátelství s Natálií trvá už několik let.
Dovol mi teď pokračovat v dalších myšlenkách a tématech, které ovšem nejsou odpovědí na Tvůj poslední dopis. Dostanu se k němu posléze.
Nakonec jsem se tedy rozhodla, že na večerní službu půjdu. Pan Záhada se mi „postaral“ o příjemné odpoledne. A odvezl mě i do práce. Šla jsem tam dost nervózní a unavená. Ten den mě čekaly rozhovory. Můj první rozhovor byl s mladým sebevrahem. Ztratil smysl života a chtěl se oběsit… Ukázalo se, že to nemyslel vážně. Prokázal velkou míru sebereflexe, a snad i empatie, když mi vzkázal, že se nezabije.
Až další den jsem se dozvěděla od Natálie, že se Gabriel oběsil na svém horolezeckém laně ve svém novém bytě, kde ho našli jeho rodiče…
Tolik k mým posledním dnům.
Včera jsem viděla Gabrielovu fotografii. Když jsem pak večer strávila neplánovaně s panem Záhadou a on mě v jednu chvíli objal, ocitla jsem se na moment v takovém zvláštním stavu, trošku jako kdybych usínala a byla přitom úplně bdělá a zcela zřetelně jsem před sebou tu fotografii viděla… Pan Záhada pak odjel a já se bála usnout, měla jsem strašný strach, že budu mít Gabriela pořád před očima…
Dnes ráno jsem potřebovala slunce… Ale nevadí… Mám tady Samsona, pleská ocasem o zem, vypadá spokojeně a něco žvatlá o tom, jak jste se spolu měli báječně… :)
A teď zpět k Tvému dopisu…
Co se mi na mě nelíbilo… Připadala jsem si taková velká… Nikdy jsem si nepřipadala krásná… A později mi dlouho bylo dáváno najevo, že jako dobrý, ale kdybych to ještě podpořila, tak by to mohlo být exkluzivní… Pravda je, že jsem často taková… ležérní. Pořád někde lítám a potřebuju se u toho cítit dobře…
Čím občas lidi kolem sebe štvu… Snad tím, jak přemýšlím. Téměř nikdo nemá trpělivost na moje složité úvahy. Už je ani „nezveřejňuju“. Našla jsem si způsob, jak s různými lidmi komunikovat bez odhalování příliš složitých myšlenek. Je to tak jednodušší.
Zajímavý je, co píšeš o přijetí ženského těla. Další shoda. Měla jsem to dost podobně. Kluci na základce se nechovali moc hezky…
Od toho čtyřletého průšvihu s Princem jsem taková ostražitá. Vůbec to teď nevztahuju k Tvé osobě. Ale Princ se dost postaral o to, abych teď měla velké problémy s důvěrou, stejně jako jsem těžce získávala zpět alespoň nějaké sebevědomí. Ale naší společné komunikaci věřím, je mi v ní dobře. Přijde mi přínosná. Věřím tedy i tomu, že tohoto nově budovaného vztahu nezneužiješ, stejně jako doufám, že v to samé věříš Ty u mě. Věřím Ti, protože Ti chci věřit.
A ještě jednou děkuji za posledních pár dní. Byla jsem ráda, že jsi se mnou.
Shaly
60. dopis