Ahoj Shaly,
tak to vypadá, že si v Zemi nezemi užíváš opravdu krásný čas a velmi Ti to prospívá – podle Tvých slov. Věřím, že je to fajn. Nemuset se stresovat ve Velkoměstě, plnit termíny, zvedat telefony a dokola vysvětlovat stejnou věc různým lidem… Až tedy na onoho „kolegu“, co Tě uhání. Taky mám tu zkušenost, že čím víc se vymezuješ, tím víc to potřebují pokoušet. Mi asi nejlíp funguje na tyhle typy strategie úplné ignorace. Což v kempu, kde spolu trávíte čas a asi jeden druhého pro hru občas potřebujete, moc nejde. Ale i tak bych se omezila na ten nejvíc nezbytně nutný kontakt. Být k těmhle typům přátelská pak znamená, že jim nic nedojde a budou to dál zkoušet – vždyť jsi na ně přece milá, tak to musí znamenat, že se Ti líbí atd. Takhle podle mě někteří muži přemýšlí.
Nicnedělání je dobrá věc, ale je potřeba, aby bylo trochu řízené. Nicnedělání z nudy nebo proto, že jsi bezprizorní, to není fajn. Fajn je, když si to můžeš vybrat, když to chceš udělat, když si dopřeješ čas, kdy nic nemusíš, kdy se můžeš válet doma na gauči ve vytahaných teplákách a koukat na seriály, protože prostě můžeš a je to volba. Asi to, že je to volba, je na tom to důležité.
Zdá se mi trochu zvláštní, jak střežíš Supermanovo jméno. Klidně v tom pokračuj, to je jen můj vjem k tomu. Teď jsem se nad tím krátce zamyslela, proč to tak potřebuješ mít. Jako první mě napadla jakási spojka do minulosti, kterou jsme se zatím neodvážily probírat.
Samson je zlatíčko. Moc se na Tebe těší a často se po Tobě ptá. Chtěl by si hrát v písku a je trochu smutný, že nemohl na takový výlet. Prý by byl hodný, dělá tady na mě „psí“ oči…. Ach jo. Nabídla jsem mu variantu pískoviště. Moc se na to netvářil. Ale prý kdybych ho vzala k hradu, do příkopu, tak by byl spokojený. Musím to ještě nějak naplánovat, abychom to stihli. Kromě jablíček si začal pochutnávat taky na červené řepě. Sice pak vypadá, jako když někoho zakousnul, ale olizuje se od ucha k uchu. Až se dostatečně vyhřeje na dvorku, nechám ho zase stavět domeček z vizitek. Holt jich pár obětuju, když se mu to minule tolik líbilo. :-)
Co se týká řízení auta – taky mám pár nepříjemných zkušeností. Ale už po té první jsem věděla, že je potřeba sednout za volant hned znovu, abych si nevypěstovala „fobii“. Je škoda, že Ti tehdy tohle nikdo neřekl a nepodpořil Tě v tom. Auto ale máš, ne? Tuhle jsi psala, že Ti táta měnil výfuk… A když máš auto, tak i řídíš. Přece Ti nestojí před barákem. :-) K těm zmíněným nepříjemným zážitkům mě napadá, že jsem vlastně dostala velkou školu jako malé dítě. Měli jsme docela vážnou nehodu na dálnici. Vybavuje se mi to hodně živě. A bylo toho vlastně víc. Takže bych řekla, že v tomhle ohledu jsem dost zocelená. Sama jsem taky bourala, ale ne vlastní vinou. No…. jdem od toho, ne?
Své myšlenky ohledně podnětu od kamarádky jsem nějak zpracovala. Dost mi pomohlo, když jsi napsala, že tomuhle můžeme nejspíš rozumět jen my dvě. Kdokoliv zvenčí na to bude koukat divně, skepticky, podezíravě….
K Tvému odstavci na téma Dáma s kaméliemi. Několika větám nerozumím. Konkrétně jsou to tyhle: „ Mohla bych mít tendenci rozhodovat za Supermana v jeho zájmu. Nakonec to je jedna z věcí, o které pořád ještě přemýšlím… Snad jen otec by mohl být nahrazený Supermanovým věkem.“ O čem přemýšlíš? Že budeš v něčem rozhodovat za něj? No a s tím věkem, to mi nezapadá, ani když to čtu podvacáté.
Dávno uzavřená věc… Dobře.
Jdu se zase zapojit do pracovního procesu. Ty se zregeneruj na odpolední trénink a dej si něco dobrého k jídlu. :-)
D.
77. dopis