Ahoj Dee,
píšu z knihovny, kam jsem se uchýlila k další práci…
Dovysvětlení k víkendové situaci je více než srozumitelné. Opravdu jsem nechtěla, aby ses cítila tak, jak ses cítila. Úplně jsem to neodhadla, jak už jsem vysvětlila v minulém dopisu.
Zavírání se a otevírání se… Svůj byt mám taky jako útočiště a využívám ho k odpočinku. Zároveň velice ráda trávím čas s lidmi. Když se mi stane něco zlého nebo nepříjemného, musím jít a „rozdat se“. Můj způsob komunikace je asi hodně specifický a přitahuje určitý druh lidí, asi to není pro každého. Jak to praktikuju… Například, když je na mě někdo nepříjemný, nebo pokud vznikne nepříjemný komunikační uzel, nestahuju se, otevřu se mu, nabídnu možnost komunikace, pochopení a přijetí, ten druhý obvykle otočí.
V sedmnácti letech jsem měla pocit, že mám při sobě jediného člověka a tím byl Princ… Bývala jsem velký samotář. Pořád zalezlá někde v knížkách, větší společnost jsem nevyhledávala… Princ nikdy neměl moc času, měl spoustu práce a zájmů, myslím, že jsem se na něj upnula až moc…
Postupně jsem přišla na to, že jestli chci v tom vztahu vedle něj obstát, musím začít žít podobně jako on, musím se totálně zaměstnat. A asi jsem se taky rozhodla, že se mi povede žít s jedním partnerem celý život. Ve dvaceti třech letech jsem poznala Najády. Začala s nimi dělat divadlo, pracovala na plný úvazek, věnovala se dennímu studiu a snažila se obstojně vést vlastní domácnost. Ta plnost se mi začala líbit, vlastně se mi líbí dodnes, ale už je naštěstí daleko víc řízená. I když se stejně občas cítím pořádně přetížená a tím potom vzniká, že se v něčem zdržím (v určitém stavu už jsem tak unavená, že už ani nemůžu podat zprávu, už toho prostě nejsem schopná, protože mám v tu chvíli pocit, že když se „dopustím“ ještě písmenka navíc, že mi exploduje mozek).
Otázky ohledně „čtyřletého průšvihu“ nechme, prosím, po Zemi nezemi…
Obávám se, že Kočour neslyší na nic, ví, že má ségru rád a to mu stačí.
Víkendové prožitky se mi zvláštně vracejí… nemám z toho dobrý pocit. Začalo to v pátek odpoledne někde při jízdě autobusem… Hodně se toho teď děje, tak snad je to jenom strach ze změn. O tom Ti taky napíšu víc po Zemi nezemi. Ne proto, že bych Ti to nechtěla říct, ale proto, že potřebuju tu Zemi nezemi, abych uzavřela některé věci v sobě a mohla jít dál.
Pan Záhada, zdá se, patří do mého života víc, než by mě kdy napadlo… O Dámě s kaméliemi jsem Ti říkala. Zkusila jsem se trochu doptat… S ohledem na to, že to četl před nějakou dobou, se vyjádřil v tomto znění: „Je to už delší dobu, co jsem to četl, ale pokud si dobře pamatuju, tak se schovávali někde mimo město, a to bylo fajn; bylo hezký, jak ji poznal, jak ho okouzlila…“ – Vlastně mě to znovu překvapilo… Když to včera řekl, vzpomněla jsem si hned na Tebe a říkala si, co to znamená… Ten příběh není zrovna veselé čtení. Pan Záhada nečte skoro vůbec. Tohle je jedna z mála knížek, kterou za život přečetl. Jeho četné zprávy ovšem nevykazují známky „negramotnosti“, naopak jsem si podle nich říkala, že asi čte docela dost… Na krku nosí křížek jako vzpomínku na babičku… Já na krku nosím židovskou hvězdu (od mámy) a ruku Fatimy (od táty), ten symbol křesťanství mi tam chyběl a už dlouho ho tam chci doplnit… No, je to fakt zvláštní.
Jídlo a já – to je taky taková větší kapitola. Ale dneska už jím v podstatě všechno. Jenže mi nevadí jíst určitý druh potraviny do zblbnutí. Mám ráda kvalitní kuchyni. Ráda vařím, jen v poslední době nebylo moc pro koho. Ale taky dokážu dost dlouho nejíst, protože nemám prostě hlad. Potřebuju hodně pohybu, abych hlad dostala.
Postavil Samson ten domeček? Myslím, že domeček z vizitek je nesmírně originální záležitost. Jojo, po jablkách on je jako divý, moc dobře si pamatuje, jak dobrá mu dáváš. Už se vám to krátí, tak co budete dnes dělat?
Nemám teď moc konzistentní myšlenky, tak snad to bude ke čtení…
Shaly
68. dopis