Ahoj Shaly,
mám pocit, že toho mám hodně, co chci napsat, ale třeba to nakonec dopadne jenom jak pár řádků…
Jako první se musím vyjádřit k poslednímu delšímu odstavci. Není mi jasné, kde jsi vzala ten pocit, nebo jak jsi k němu přišla, že se bojím, abych druhého neztratila. Ovšem je poměrně výstižný. Mám to tak. Tak nějak. Je to moje životní téma zvědomělé poslední roky. A nějak se to vlastně týká i Tebe. Je to taková obměna toho, co jsi psala v některém předešlém dopisu o tom, že jsi pana Záhadu pustila najednou moc blízko, a pak co s tím, jak elegantně couvnout a dostat se do polohy, která je dost blízko a je příjemná, ale není moc blízko, aby byla nepříjemná. Já na téhle hranici balancuju vlastně už spoustu let. Toužím po tom, mít někoho blízko. Mám v tom deficit, o kterém vím, a o kterém vím i to, že není možné ho zpětně saturovat. Moje představa je, že bych si to měla umět nějak doplnit sama, abych tím pak nezatěžovala vztahy, které navazuju – partnerské, přátelské. Ale pořád mi to nejde. Pořád to neumím. Pořád tu je ten obrovský dluh, za kterým je schovaný strašně velký vztek a pocity křivdy. Pořád s tím jsem, pořád mi s tím není dobře, ale je to se mnou. Nejde to ode mě oddělit. Tvoří to mě jako bytost a jsou na to navázané další a další věci, postoje….
Že se mi něco podobného děje i s Tebou, jsem si všimla teď o víkendu. Vůbec se mi nechce Ti o tom psát, protože je to moc těžké a bojím se a stydím se… Ale přesto to napsat zkusím. Jsou to moje pocity, ne fakta nebo dogmata, tak se na to zkus, prosím, dívat z jistého nadhledu. Čekala jsem na Tvoji zprávu celý víkend. Až jsem se v neděli ozvala. Začala jsem mít nepříjemný pocit, že dávám víc, než se mi vrací. Že já jsem minulý víkend o sobě dala vědět, že se asi k napsání hned nedostanu a čekala jsem podobnou zprávu ve smyslu informace i od Tebe. Tenhle můj postoj je hrozně málo dospělý. Je vlastně dost dětský. Objevuje se mi přesně v těch situacích, kdy pustím někoho k sobě hodně blízko a očekávám, že v tom bude stejně jako já, což nejde, protože nikdo není stejný jako já. A v těch očekáváních, která si vytvářím, se hned zklamu a pak vytvořím nové očekávání a zase se zklamu. A když jsem nad tím takhle včera hloubala, tak jsem si najednou nebyla jistá, o čem vlastně tahle naše komunikace je? Měla jsem pocit, že se hodně „odhaluju“ a tím jsem pak, logicky, hodně zranitelná. A bohužel, abych se nechala zranit v blízkém kontaktu, to je snazší, než bys čekala.
Nepřijde mi to nijak nepohodlné, protože takhle funguju celý svůj život. Jsou to způsoby, které důvěrně znám, umím v téhle „vodě plavat“, je to něco, co plyne z mojí osobní historie, dělá mě to mnou a takhle jsem to já. Se spoustou práce, kterou obnáší každý miniaturní posun.
Jsem silná, protože jsem musela být silná. Někdy je to totiž to jediné, co můžeš dělat – být silná. A tak jsem. Nesu si toho hodně a věř mi, že mě to někdy otravuje, být pořád silná. Ale není tu nikdo, kdo by ze mě kus sejmul a řekl – teď to chvíli ponesu já, ty si odpočiň, vyplač se, jsem tady pro Tebe.
Tak. Teď, když jsem tohle napsala, tak si říkám, jestli to zase nemám smazat. Jestli nebudu litovat, že jsem se Ti tolik otevřela, a jestli se mi to vrátí stejným způsobem zpět. A to není o Tobě.
Co se týká snů, podle mě není vůbec potřeba budit se v určitou dobu. Vlastně je to podle mě hloupost. Sny se zdají celou noc, vždycky na konci spánkového cyklu. Jak to znají všichni, sen je těsně před probuzením. Spánkový cyklus má devadesát minut plus mínus. To znamená, že když spíš šest hodin, čtyřikrát se Ti může zdát sen, nebo se Ti zdá sen. K zapisování snů stačí mít u postele papír a tužku, a když se, byť uprostřed noci, ze sna probudíš, napíšeš si, co se Ti zdálo. Aspoň v bodech. Ráno se na to pak líp rozvzpomeneš. Pak je další „bod“ a to – co si vlastně zapsat a na co se v těch snech zaměřit. Pro mě jsou důležité většinou pocity, které ve snu prožiju.
Ohledně „čtyřletého průšvihu“ mě toho zajímá dost. Ale pořád zvažuju, jestli to není téma do té kapitoly, na kterou je potřeba ještě postavit cimbuří, padací most, nádvoří, hladomornu a tak…. Ale to bych rozhodovala za Tebe. Zajímá mě, jak to pro Tebe bylo, jak jsi ty čtyři roky v nesvobodné vůli z vůle vlastní prožívala? Naznačila jsi něco o sebedůvěře a tomu jsem doteď neporozuměla – jakou roli konkrétně v tomhle Princ hrál? Víš, proč jsi v tom tak potřebovala být? Víš teď, z dnešního pohledu, z dnešní pozice, že Ti to bylo k užitku a něco ses z toho naučila? Jestli se pustíš do odpovědí na tyhle otázky, tak se možná budu muset ještě doptávat, třeba co konkrétně ses naučila.
Víkend jsi měla opravdu náročný. Zní to, že ses měla ale v tom kalupu hezky. Proč je kocour Kočour? Můj kocour po mě v noci naštěstí neskáče. Lehne si na druhou půlku postele a spořádaně spí. Někdy si odběhne, ale pak se zase vrátí. Když vstávám, máme povinné mazlení.
Jak jsi včera psala, že jsi půjčila byt Lise a jejímu příteli…. To takhle běžně děláváš? Chudáci mladí neměli kam jít? :-) Teď to trochu zlehčuju. Myslím, že to od Tebe bylo pěkné gesto. Zároveň si říkám, jestli bych to udělala já. Můj byt je pro mě moje území, moje království, moje bezpečí, moje útočiště a moc lidí si vlastně domů nezvu. Málokdo to takhle má. Vlastně neznám nikoho kromě sebe.
Samson vylízal misku, ve které jsem měla bílý jogurt s banánem. Chtěl by ještě, tak asi budu muset dojít koupit, protože tu druhý nemám. Ale jak ho znám, on by se pak rozvalil pod lampičku, zapleskal ocasem a do tří minut by usnul. No, zvážím to. :-) Říkal Ti, že mě má rád?
Dee