Dobré ráno, Dee!
Jsem ráda, že píšeš, i když se nemáš dobře. Životní situace, v nichž se ocitáme, přece nejsou vždy radostné a nenáročné. A já si vážím toho, že píšeš i o svých těžkostech. Být s druhým v kontaktu, když se má dobře, je poměrně snadný úkol, sdílet s ním těžkosti je sice nesnadné, ale zároveň je to projev skutečného zájmu. Pokud se na to tedy cítíš, pokud chceš sdílet i obtížné, vnímám to jako projev důvěry, kterého si vážím.
„Shaly“ se mi vážně moc líbí. Za život jsem získala mnoho různých jmen, ale tohle je úplně nové, a okamžitě jsem s ním souzněla.
Cítíš změnu v mých dopisech… Ona tam opravdu je. Ve mně se opravdu od doby, co jsme si začaly psát, něco uvolnilo. Nejde snad o hodnoty, ty ve mně zůstávají stejné. Nevím přesně, jakou to má spojitost s Tebou, možná je to jen shoda okolností, že v době, kdy ses mi ozvala, se ve mně uzavřel dlouhodobý proces a já postoupila na pomyslném žebříku o příčku výš. Už dlouho mě brzdil můj strach. A najednou jsem se dokázala uvolnit v projevu. Dnes ráno (vlastně včera) jsem se necítila tak dobře jako v minulých dnech, ale lépe jsem si poradila s nečekanou situací (a taky mi dost pomohla pondělní Bílá magie).
A to se dostávám k záhadě…
(o den později)
Psát dopis na pokračování je trochu jako couvání. Ovšem zajímavé je, že tam, kde jsem skončila, mohu plynule navázat. Ona záhada je můj dnešní odvoz domů. Takový další kruh. Záhadu jsem poprvé potkala před téměř rokem. Tehdy jsme se viděli třikrát. Moc jsem ho tenkrát neregistrovala. (Na Óčku hrají Coldplay: Every teardrop is a waterfall.) Nicméně dorazil na dvě představení Najád, pak s námi seděl v hospodě do noci hluboké, nepil a rozvezl nás domů. Když jsem ho viděla naposledy, přivezl nám z Karlštejna objednané občerstvení na večírek Maškarády. K tomu, abych mu zavolala a „zneužila“ ho, mě donutila bývalá kolegyně a kamarádka, ona je taková neřízená střela. Nemohli jsme nikoho sehnat, tak jsem mu pod nátlakem zavolala a on ochotně souhlasil. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla. Až do soboty. Mluvili jsme spolu celý večer až do rána. Dneska jsme zase mluvili. Jenže já pokaždé myslela ještě na dva lidi – na Trenéra a na Tebe. Dneska jsem ho za odvoz pozvala na čaj. Byl z toho opět dlouhý hovor. Vtipný bylo, že jsem asi v jednu ráno vyčerpaně usnula v podstatě mezi dvěma slovy. Tak mě přikryl svojí mikinou, a potom hodinu tiše seděl. Po hodině jsem se vzbudila, poslala ho domů a začala psát, nebo spíš pokračovala v rozepsaném textu.
2:57 – Zase to píšu v ruce…
4:08 – Přepisuju to do elektronické podoby… Venku zpívají ptáci…
Samson spinká vedle mě. Má pod sebou stočený ocas a občas se ze spánku zasměje…
Hodně mě zaujal Tvůj hovor s bráchou. Řekla jsi mu o nás… Zajímala by mě blíže jeho reakce…
To je hrozně smutný, co píšeš o sobě a o lásce. Ano, láska by měla být bezpodmínečná, ale já to nikdy směrem ke mně v tomto smyslu plně nezažila… Ale taky si myslím, že ji umím dávat. Možná proto mi některé věci docházejí příliš dlouho. Zasloužíš si, aby Tě někdo miloval tak, jak píšeš. Taky jsem se hodně potýkala s tím, že si lásku musím zasloužit. Dnes znám daleko lépe svou hodnotu. Neměla jsem se ráda. Za poslední čtyři měsíce se hodně změnilo. Přestože jsem na sebe tvrdá, umím se odměnit. Naučila jsem se, že mám právo na to, abych byla spokojená, šťastná, milovaná…
Děkuju za ten odstavec k pátečnímu tréninku. Povzbudil mě k další práci na sobě.
Naše komunikace se pro mě stala dost důležitá. Nepovažuji tuto situaci za standardní, a protože jsem nevěděla, o co vlastně jde nebo půjde, kam to celé bude směřovat, vzbuzovalo to ve mně nejistotu. Ale ten počáteční pocit se dost proměnil, a mě baví naše výměny, baví mě ty hravé drobnosti. Tím, že hodně věcí teď píšu, si často uvědomím něco nového, nutí mě to podívat se na věci z jiného úhlu. Začala jsem jinak pracovat se strachem. Jdu naproti tomu, čeho se bojím. Strach se bojí poznání. A proto už jen neobcházím kolem, ale rovnou vcházím.
Ten náš krokodýl je hrozný spáč. Tedy uznávám, že teď na to má i právo.
4:29 – Obávám se, že začínám mít z únavy sluchové halucinace, pokud tedy najdeš něco, co nedává smysl, tak věz, že jsem se nezbláznila a vše případně uvedu na pravou míru. (Na Óčku hrají “Fun: Carry on”.)
Někde jsme se dotkly náhody… Nemůžu to teď najít. Na náhodu jsem asi nevěřila nikdy. Ale v poslední době daleko víc vnímám, jak se věci dějí a jak se prolínají. Máme kolem sebe spoustu znamení, ale neumíme v nich dostatečně číst. O to se teď snažím. Jako bych pořádně otevřela oči.
Nějak se mi tenhle můj dopis moc nelíbí. Je nějak nedostatečný. Zítra (vlastně dnes) to přes den vylepším. Zítra je totiž čas oprášit koště. Těším se, že Tě zítra najdu na chatu.
A teď musím jít spát…
Shaly
56. dopis