Ahoj Králíčku,
pořád čekám, až budu v lepším rozpoložení, aby můj dopis za něco stál. Vedu vnitřní boj, jestli mám vůbec něco psát, když se nemám dobře. Jestli Tě tím mám zahlcovat… Chtěla bych napsat pozitivně laděný dopis. Ale bojím se, že mi to nevyjde. Zároveň nechci rozhodovat za Tebe, jak na to budeš reagovat nebo co s tím budeš dělat. Tak s tím se teď aktuálně peru.
Moje pocity i myšlenky jsou silně koncentrované do tady a teď, že si nejsem jistá, jestli dokážu pořádně reagovat na Tvůj poslední dopis. Ale s nejlepším svědomím se o to pokusím.
Než se do toho pustím, tak jen informace – máma je po operaci, ale vlastně ji jen zrevidovali břicho, má nitrožilně antibiotika a zatím musí počkat na další vývoj situace. Je to pro mě hodně náročná situace. Ani ne proto, že bych o ní měla extrémní strach. To ne. Vím, že bude v pořádku. Jen způsob, jak se v takovýchto situacích vztahuje k okolí, mi není úplně nepříjemný. Je to na delší vyprávění. Jen jsem Tě chtěla uvést do situace, proč se nemám dobře. Jsem jako převálcovaná.
Mám potřebu Tě oslovovat jinak, než Králíčku. Vzala jsem si inspiraci z Dee. Když jsem nad tím přemýšlela, vývoj byl následující. Michaela, Michelle, Mišel, Šeli, Shaly. Můžu Ti říkat Shaly?
Potřebuju si znovu přečíst Tvůj dopis, abych mohla postupně na všechno reagovat. Četla jsem ho včera odpoledne. Vytiskla jsem si ho a mám ho před sebou.
Jedna myšlenka nebo dojem mi z něj výrazně utkvěl. To, jak se pro Tebe některé věci za dobu naší komunikace změnily. Tvoje nadšení z nich. Hodně to bylo cítit z Tvých řádků. A byl to taky moment, kdy jsem se zastavila a zaváhala jsem nad svojí reakcí. Ale chci být i v tomhle upřímná. Pro mě se vlastně nic nezměnilo. Tedy ne nic jako nic. Změnilo se to, že moje dny jsou vyplněné těšením se na Tvoje dopisy, radostí ze sdílení všeho, co sdílíme, nadšeným očekáváním, co se o Tobě dozvím a dál a dál. Ale nezměnilo se pro mě nic ve smyslu, že bych zkusila dělat něco jinak, že by se mi začalo něco nově dařit a tak. Píšu to proto, že mi to přijde důležité. Vlastě jsem s tím takhle moc spokojená, protože s Tebou zažívám něco nového a přesto se můj život a chápání světa nemění. To znamená, že má přesvědčení i hodnoty jsou stabilní a to je pro mě důležité zjištění. A vůbec tím nechci říct, že ty Tvoje nejsou stabilní. Je to o mě.
Dnes jsem celý den strávila v Ocelovicích. Když jsem večer odjížděla, byl to zvláštní pocit. Jela jsem domů do cizího města. Smilov je pro mě zatím cizí město. Doma jsem a asi vždycky budu v Ocelovicích. I když možná to chce jenom víc času, nevím. Ještě si uvědomuju, že jsem vnímala, že tam už ale nemám zázemí, když tam nemám svůj byt. Musím to ještě víc prozkoumat. Je to pro mě nové.
Včera v noci jsem mluvila s bráchou. Když jsme hovor skončili, bylo mi najednou smutno. Slyšela jsem ho a připadal mi blízko. Pak jsem si ale uvědomila, jak strašně daleko vlastně je. Řekla jsem mu o nás dvou. Byl z toho překvapený a zároveň měl radost. Moc si s tím neuměl poradit. Celý on. :-)
K odjezdu za oceán ho vedlo…..já Ti vlastně pořádně nevím. Vím, že o tom dlouho uvažoval, že si to přál, ale jaké byly ty opravdové pohnutky, to nevím. A vědět to vlastně nepotřebuju. Rozhodl se tak, měl moji plnou podporu a důvod nebyl a není důležitý. O tom by podle mě měla být láska. Jakákoliv. Bez podmínek a s plným přijetím. Umím ji dávat, ale neumím ji přijmout. Nevěřím, že bych za ni někomu stála. Tak silně je ve mě zakořeněné, že si ji musím zasloužit, že se musím hodně nadřít, abych jí byla hodna, že musím… x dalších věcí. Ano, moje krásné introjekty. Těžko se jich zbavuje.
A teď k tomu, co jsi psala. Tuším, že mi to tentokrát půjde spíš v heslech.
Čekání na příležitost – v podstatě ztráta času. Můžeš si představovat, za jakých okolností bude nejvhodnější něco říct, udělat…, ale ta chvíle nemusí nikdy přijít. Není lepší okamžik, než právě teď. Protože není žádný jiný, než teď.
Z Tvého pátečního tréninku mám skutečně velkou radost. I když to možná z mých řádků nebude tolik cítit, jako obvykle – je to tou tíhou, kterou v sobě z dneška mám. Ale opravdu mě moc těší, že jste se spolu měli hezky, že se stalo něco nového, že jsi ho dokázala podpořit, že byl tak blízko. Ocenil Tě. To se moc hezky čte. Cítím teď vděk. Udělala jsi obrovský kus práce! Buď na sebe pyšná.
Za čas naší komunikace jsi přestala věřit na náhodu? Předtím jsi na ni věřila? Já na náhodu nevěřím už dlouho. Všechno se pro mě děje z nějakého důvodu. Ze všeho je možné a možná i nutné něco se naučit, posunout se dál. Je jen na člověku, jestli je schopen číst situace tímhle způsobem. Jestli je ochoten hledat pro sebe možnost něco se naučit, překonat překážku nebo jestli se stane obětí náhody.
Strach je hodně silná emoce. Má velký vliv, velkou moc nad námi samotnými. Napsala jsi to moc hezky – tohle je nová šance, nenech si ji zkazit, protože se bojíš. Ze strachu děláme různé věci a jiné zase ze stejného strachu neděláme. Bojíš se v komunikaci se mnou něčeho?
Že jsi mi poslala Samsona, mi moc pomohlo. Věděla jsem, že v myšlenkách jsi se mnou. Bylo to podpůrné. Samson je unavený. Vnímá moje pocity. Je to moc dobrý parťák. Jezdil se mnou autem, zpíval mi, pak se díval z okna a jen si broukal. Myslím, že před chvilkou usnul. Je ještě maličký, potřebuje víc spánku. Zítra ještě budeme spolu, protože budu muset znovu do Ocelovic do nemocnice, chce jet se mnou. Taky se na Tebe každou chvíli ptal. Ale než jsem Ti stihla dopsat tenhle dopis, zalomil to. Moc Tě zdraví, to mi opakoval celou cestu domů.
Přeju Ti klidný večer, Králíčku (čekám na schválení Shaly) a budu se těšit na další řádky.
Dee
55. dopis