Dobré ráno, Delilah,
další kapitola by byla „Muži mého života“… Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela, ale tato kapitola taky může ještě počkat.
Destruktivní vztek… Je to skutečně trochu… děsivé… co píšeš. Co jsi musela cítit, abys ublížila sama sobě…? Jsem ráda, že už v tom nepokračuješ, že hledáš jiné způsoby, jak ze sebe pocity dostat, aniž by ses zraňovala. Až příliš mi to evokuje pocity beznaděje, vrací mě to k vlastní zkušenosti se sebezraňováním z mého blízkého okolí… K sebedestrukci, po které jsem snad někdy toužila i já, ale která byla bezvýchodná a nic nepřinášela.
Jak ráda čtu, že děláš velké pokroky ve vztahu k sobě. Myslím, že v tomto ohledu není malých kroků, každý se počítá a každý je významný, a tím velký.
Co se ke mně kromě divadla vrací v kruzích… Jsou to různé vztahy, lidé, situace… Souzním s tím, že se takto často vrací věci nedokončené, něco, kde buď zbyl nějaký rest nebo něco, co ještě nebylo zcela vyčerpáno. Zkus ještě trochu rozvést, co to znamená „mít oči přes celou hlavu“. Vážně mě ta úvaha zaujala, i proto, že se často sama vytasím s nějakou komplikovanější úvahou. Nevadí mi pak, že ji lidé nedokážou pochopit, vadí mi, že se o to ani nesnaží. Zastaví mě hned na začátku s tím, že už jsem zase příliš složitá. Ale já nechci vnímat vše okolo sebe jednoduše. Baví mě detaily. Baví mě nahlížet na situace ze stále jiných úhlů.
Nevyřčené… Není to lehký úkol, který jsi na sebe vzala. Je obdivuhodné, že neopomíjíš důsledky, tak by to asi mělo být… A když máš pocit, že bys „pouhým“ slovem uvrhla jiného do nevyžádané nejistoty, pak je asi v pořádku, že tato slova zůstávají u Tebe. Přesně proto já vždy váhám, co říci mám a co už ne… Volba vhodných slov a vhodného načasování je často úkol velmi nesnadný.
Včera jsem byla na návštěvě u mámy. Příjemně strávený čas. Byla jsem to jen já a máma – tak je ta vzájemná interakce snazší a lepší, ale taky ne vždycky… :) Včera byla. Máme s mámou blízký vztah. Ale jsme v některých oblastech tak odlišné, jako jsme v jiných stejné. Tyto odlišnosti přináší pak střety, které nejsou vždy příjemné. Máme pěkný celý večer, a pak najednou se dostaneme do stádia, kdy máme potřebu se jedna vůči druhé zásadně vymezit. Napadá mě, kdybych si byla jistá sama sebou a nepotřebovala občas někoho přesvědčit o své „pravdě“, nepotřebovala bych sebeobranu. Jen mě těší, že ji potřebuju stále méně. No, to je zase komplikovaná úvaha, která vzbudí další otázky… :)
Je to trochu, jako kdybych přemýšlela nahlas a vypouštěla z úst slovo za slovem… A najednou už nemám kontrolu nad tím, kam se mé úvahy stáčejí…
Na rodinu se záměrně neptám. Mám pocit, že to není téma, které bys chtěla otevírat. Říkám si, že až a jestli budeš mít potřebu to udělat, přijde to samo. Navíc asi nechci úplně klást otázky. Často to mám v rozhovorech tak, že tím, co řeknu o sobě, inspiruju druhého, aby nějak reagoval. Záleží jen na něm, co a kolik toho chce říct…
Dneska budu mít takový pestřejší rozlítaný den, tak asi nebudu tak pohotová. Chci, abys to věděla a nevytvářela si třeba mylné domněnky. :)
První
PS: Než jsem to dopsala, už dávno není ráno, ale dopoledne, ale přání dobrého platí. :)
49. dopis