A znovu děkuji za celý dopis. Dýchla na mě otevřenost, touha po komunikaci a možná snad i po dobrodružství. :)
Jsem ráda, že jsi mi na tu otázku neodpověděla jedním slovem… Jsem ráda za to, co píšeš. Co já cítím k Princovi… Velkou lásku. Jako člověk pro mě znamená hodně. Hodně jsme toho spolu prožili. Do mého života bude vždycky patřit. Když bude potřebovat, budu tady. Nedokážu ho odříznout a ani si nemyslím, že tak se to v životě dá s lidmi dělat. Jde jen o to, jak se ten vztah proměňuje a podle toho jej uchopit. Udělal to nám všem třem opravdu těžké. Ne, na to ještě není čas… Věřím v jeho dobrou stránku. Ráda s ním trávím čas. Ale už to není jenom o něm. Je jedním z lidí, které mám ráda a kteří do mého života patří, jenže punc jedinečnosti získali další zážitky, další lidé. Nikdy nevím, co život přinese, ale vím, jak to vnímám teď… A já jsem ve vztahu k němu svobodná, to cítím poprvé po nějakých šestnácti letech… Tím, že jsem dokázala odpustit jemu, jsem dokázala odpustit i sama sobě. Tohle není na kapitolu, to je na román.
Au. Destruktivní vztek mě tedy zabolel a to dvojnásobně. Jednak fyzicky a jednak si říkám, jak ses musela cítit, aby ses sama na sobě dopustila něčeho takového…
Jojo, Najády jsou takový můj malý životní zázrak. Není to dokonalé společenství, ale je to o lásce se vším, co k tomu patří. Je to hodně o trpělivosti, o kompromisech, o smyslu pro humor. Maškaráda – je taky taková moje velká životní kapitola. Když jsem do ní poprvé vstoupila, po půl roce jsem prchla, abych se k ní po třech letech zase vrátila a zůstala až do konce. Hodně věcí v mém životě se mi vrací v kruzích, všechno má nějaký svůj význam, člověk před svým „osudem“ asi úplně neuteče… :)
Jsem opravdu ráda, že jsi své pocity pojmenovala a řekla mi o nich. Raději se vypořádám s ne-pozitivním, aby mohla přínosná komunikace dále pokračovat, než se zmítat v mlčení, které budu cítit, ale nebudu ho chápat. Nejistoty a domněnky nejsou můj koníček.
Líbí se mi, kam ses dostala… :) Je to jako se dívat na leknín, který se právě otevírá… Je to na vymezený čas a právě zjevenou krásu je potřeba si v přítomném okamžiku patřičně vychutnat a ocenit. Navíc, znám touhu říct konkrétním lidem některé věci. Je mi z toho nějak smutno – být chycena mezi svým přáním – touhou a svědomím – zodpovědností. Nelze ty věci říct bez ohledu na důsledek? Vždyť záleží jen na něm, jak s tím naloží. Pokud to chceš jen vyřknout…
A ve mně zraje rozhodnutí. Odjezd do Země nezemě se blíží. Řeknu nahlas, co chci říct už několik měsíců. Nepřesně a ve zkratce: Znamenáš pro mě víc a chci, abys to věděl, nalož s tím, jak chceš. Týden v Zemi nezemi ukáže své možnosti.
První
47. dopis