No, vzhledem k tomu, že potřebuju zůstat v práci trochu dýl, aby mi nechyběly hodiny (systém), rozhodla jsem se pustit se do odpovědi ještě od stolu.
A vezmu to pěkně od konce. Otázka na závěr mi přijde nějak hodně zásadní. Co v tomto období cítím k Princovi…
Pravda je, že mě ta otázka zaskočila. Spadá totiž podle mě do toho vyjasňovacího ranku, který jsme prozatím odložily. Ale zeptala ses teď. Říkám si, jestli by Tě to zajímalo stejným způsobem, kdyby to byl někdo jiný…? Nebo jde o to, že je to právě Princ, který, ať chceme nebo ne, nás dvě spojuje? Přemýšlela jsem, že se dá odpovědět různě. Klidně i jedním slovem. S takovou odpovědí bych ale směrem k Tobě nebyla spokojená.
Všechno, co se mezi mnou a jím stalo, jsem ještě nezpracovala. Některé věci se mi pořád dokola vrací. Ale se stále menší intenzitou. Za což jsem ráda. Mám ho ráda. Nevím kolik. Někdy mám pocit že víc. Někdy zase že míň. Cítím k němu nějakou blízkost z různých důvodů. Ale taky si plně uvědomuju zranění, která jsem v tom vztahu s ním utržila. Neumím na to odpovědět nějak víc konkrétně. Stačí to takhle? Nebo se mě zkus zeptat trochu jinak a mě to trkne víc. A nemůžu Ti tu otázku nevrátit – co k němu cítíš Ty?
Destruktivní vztek v mém podání. To není hezká kapitola. Úplně se v tom nechci patlat a vysvětlovat proč to bylo. Ale můj destruktivní projev vzteku byla rána pěstí do zdi (o následné cestě do nemocnice na rentgen netřeba psát).
Vznik Najád má své kouzlo a přijde mi to až neuvěřitelné, že je možné tohle vytvořit, navázat takové vztahy ve velkém věkovém rozdílu… Napsala jsi, že jsi právě před třemi roky odešla z Maškarády. Myslela jsem, že konec divadla byl minulé léto? Zřejmě to bude mít svoje zákulisí, o kterém běžný smrtelník, jako já, nemá ponětí. :-)
:-) Živý organismus – to tedy jsme. Nechci, aby Tě to ještě mrzelo. Byla to přesně ta situace, kdy jsi dostala zpětnou vazbu o ne-pozitivních pocitech. Ty pocity byly moje. Snažila jsem se popsat, jak se to u mě stalo. Tím jsem se o sebe postarala. Nechtěla jsem si je nechat pro sebe, potichu. Nebyla bych totiž schopná pokračovat v naší komunikaci jakoby nic. A Ty bys to poznala. Jsem čitelná a můj tón je poznat i z psaného textu. Nemám ráda skrytou agresi mlčení (agrese je v tomhle případě až moc silné slovo, ale lepší slovní spojení jsem teď nenašla).
Znovu mě to vrací k již několikrát napsanému – lidský kontakt není bez zranění. Vždycky je podle mě důležité umět tyhle věci říct. I ty ne-pozitivní nebo ne-příjemné. Protože když je záměr a úmysl čistý, není potřeba se obávat. Vykomunikovat jde leccos. Chtěla bych napsat, že všechno. Ale všechno asi ne.
Mám věci, které bych si strašně moc přála říct jednomu konkrétnímu člověku, ale vím, že to není možné. Když jsem si na to teď vzpomněla, je mi z toho fakt smutno. Ale neříkám mu to s plným vědomím, protože se necítím oprávněná k tomu, abych někomu zkomplikovala život, vztahy…
Jéje, kam jsem se to zase dostala?
Druhá
46. dopis