Na Stráni 4… Hle 4! :)
To je na Oblasti 51 pěkné, je tady kousek do přírody. Když svítí slunce a člověk prchne od hlavní silnice, která je mimořádně ošklivá, tak je to moc pěkné, zvlášť směrem k vodní nádrži. Ale ani dvorek uvnitř velkoměsta není k zahození. Začal prostě čas zahrádek a myslím, že hodně dobrého souvisí i s tím, že je konečně hezky. Není nad vitamín D!:)
Díky za popis Tvé schůzky s šéfovou. Na mě to působí, že výsledek není zase až tak špatný. Rozumím Tvému studu, pokud si má člověk říkat o své vlastní finanční ohodnocení. Nikdy jsem to neuměla, ale domnívám, že je to chyba. Přežít ve městě a civilizaci vůbec je prostě boj. Jak říká moje máma: Mít ideály je pěkná věc, dělej to, co Tě baví, ale mysli na to, že Tě to taky musí uživit. Přesto má pro mě a můj způsob života pochopení.
To by mě zajímalo, jak v Tvém podání vypadal takový destruktivní vztek…?
Jsem ráda, že jsi se nakonec spokojila s „asi 170 cm“. Srovnávání se s druhými lidmi – to je pořádný balík. Žijeme v tom od narození. Jsme srovnáváni se sourozenci, se spolužáky, porovnáváme se s lidmi ve frontě, přirovnáváme někoho k někomu jinému. Když na tenhle diktát přistoupíme, ocitneme se ve světě šílenství, mindráku a zloby. Já jsem já, mám docela slušnou schopnost sebereflexe, tak mě přestaňte srovnávat a hodnotit. Není zvláštní, jak se nám to téma opakuje?
A znovu Najády. Se „základními kameny“ jsme se skutečně poznaly, když bylo holkám třináct a mně o deset víc. Ocitla jsem se tehdy na rozcestí. Novinařina mě znechucovala. Vystudovaná škola ztratila smysl. Měla jsem našlápnuto k divadlu, ale z určitých důvodů jsem tuto sféru z vlastního rozhodnutí opustila přesvědčená, že už se nikdy nevrátím. Hledala jsem něco, kde bych se cítila naplněná. Potřebovala jsem dělat něco „smysluplného“.
Náhoda mě přivedla k neziskové organizaci, kde jsem absolvovala různé testy a pohovory, na jejichž základě mě přiřadili k nevidomé dívce v integraci. Ona mi v životě nezůstala. Nijak zvlášť jsme k sobě nepřilnuly. Ale chodila do třídy právě s “mými” holkami. S celou třídou jsem nastudovala dvouhodinovou inscenaci „Sen noci svatojánské“ a zajistila, že premiéru budeme moci odehrát právě pod záštitou Maškarády (odkud jsem právě před třemi lety odešla). Ten třídní kolektiv se rozpadl, ale tři holky se staly základem pro Najády, a pak se nabalovaly další.
Mrzí mě, že „banální otázka“ (viz IX. CHAT: Princ a krokodýl) způsobila jistou hořkost, kterou jsem právě nechtěla způsobit a čekala na či hledala správný okamžik. Nebyl v tom záměr se něčemu vyhnout. Když jsi otevřela tuhle komunikaci, nevěděla jsem, co od toho mám čekat. Když jsem Ti odpověděla, bylo to na základě intuice a potřeby udělat přijímající „gesto“ (tohle slovo taky bývá problém), definitivně se vyrovnat a skoncovat s minulostí. Moc toho o sobě nevíme, postupně docházím k různým poznáním a postřehům. Je to jako živý organismus, který se Ti rodí před očima a Ty mu nechceš ublížit nešetrným zásahem. Ale stejně tak mu můžeš ublížit, když něco neuděláš.
Někdy se bojím, aby mé otázky nevyzněly jinak, než je myslím.
Taky mám jeden takový ošemetný dotaz… Snad bude přijat vstřícně… Co Ty v tomto období cítíš směrem k Princovi? Ptám se na to kvůli Tobě, ne proto, že bych se k tomu potřebovala nějak vymezit. Ta otázka má v sobě obsažený upřímný zájem, nikoliv vyzvídání. Zajímají mě Tvé pocity.
První
45. dopis