Dobré ráno, První, tak už jsem se z toho včerejška otřepala. Na bruslích jsem nebyla, protože když jsem dorazila domů, byla jsem úplně vyřízená, bez energie, zbitá jak pes… Jen jsem si tím znovu uvědomila, jak funguju. Když prožiju nějaký intenzivní stres, vlastně jakékoliv ne-pozitivní intenzivní pocity, strašně mě to unaví. Tak, že bych v okamžiku, kdy odezní, mohla jít rovnou spát. Ale už mám od včerejší situace trochu odstup a byť s výsledkem nejsem úplně spokojená, nejsem vlastně ani jenom ne-spokojená, takže tomu dám šanci.
Já asi nejsem dobrým vypravěčem. Ne asi. Nejsem dobrým vypravěčem. Asi mi chybí nějaké buňky. :-) Psát můžu, to jde, ale takhle souvisle mluvit a něco vykládat… to si vlastně ani neumím představit. Přijde mi totiž hrozně divný, když mluvím nahlas delší časový úsek v kuse. Delším časovým úsekem myslím třeba deset minut. :-D Na druhou stranu hodně lidí mi říká, že se jim líbí můj hlas. Hlavně po telefonu. Teda hlavně na základě telefonátů mi to říkají – abych se vyjádřila přesně. Což velmi koresponduje s prací v Barevné magii. A Ty máš do telefonu taky moc milý hlas. Pamatuju si, jak jsem si v tom listopadu, v záchvatu vzteku a nevím čeho všeho ještě, dokázala říct – ty jo, ona má příjemný hlas – a nevěděla jsem, jestli mě to má štvát, nebo co s tím zjištěním mám vlastně dělat. :-) Teď mi to přijde úsměvné.
Malá odbočka – vzpomněla jsem si na dnešní ranní situaci z tramvaje. Jedu do práce, tramvaj docela plná, ale ne tak, že už by se tam nikdo nevešel. Seděla jsem úplně vzadu. Nastoupili tři kluci, středoškoláci, značkové boty, kraťasy a tvářili se, jako když jim patří celý svět, nebo minimálně ta tramvaj. Stoupli si ke dveřím a slyším jak říkají: “Ha, ha, teď už sem nikdo nenastoupí a taky nikdo nevystoupí.” Tramvaj pořád stála v zastávce. Ke dveřím přišel takový děda, s batůžkem, kouká na ty kluky a říká: “Můžete mě pustit dovnitř?” Pustili ho. Vlastně bez jediného slova mu ustoupili z cesty. Mě toho dědečka bylo ale najednou tak strašně líto (nebo co to bylo za pocit směrem k němu). Zvláštní.
Nenapadá mě nikdo, kdo by rád zraňoval druhé. I když vlastně bych možná jeden tip měla, ale to je pouze domněnka, kterou si nechci potvrzovat nebo vyvracet. Napadá mě ale spousta lidí, kteří radši ublíží sobě, zraní sebe. A krásně se mi čte, že už nejsi ochotná tolik zraňovat sebe místo druhých lidí. Je v tom naděje. :-) Jen tak dál! Protože za pocity druhých lidí nejsi zodpovědná (to jen připomínám).
Co pro mě znamená slovo „výmluva“?
Výmluva je podle mě záměrné uvedení nepravého důvodu pro vyhnutí se čemukoliv. Vymyšlený důvod proč něco nejde, proč někam nemůžu (když už jsem slíbila, že přijdu), proč jsem něco neudělala (protože jsem se na to vykašlala nebo se mi nechtělo)… Je to pseudodůvod. Něco, za co se chceš schovat. Něco, co Ti slouží jako domnělá ochrana před konfrontací. Když nechceš přiznat prohru nebo slabost… Asi bych to uměla popisovat ještě chvíli, ale to už bych se opakovala. Jak to slovo chápeš Ty?
Jak se vypořádat s protiútokem v obraně… Mě hodně funguje když zopakuju to, co jsem řekla a zdůrazním, že mluvím o sobě. Že to není hodnocení nebo kritika. Mmmmmm, spíš by to chtělo nějaký konkrétní příklad. Teď se mi nechce vzpomínat si kdy se mi něco podobného stalo. :-)
To, že mi běhal mráz po zádech, když jsem četla Tvoji další reakci k víkendovému zážitku, bylo tím, že jsem to z toho textu fakt cítila. Cítila jsem tu blízkost, důvěrnost, porozumění, respekt, bytí a ne-nároky, přijetí… hodně intenzivních prožitků, které v tom byly obsaženy. Tak asi proto.
Že se ještě vrátím k té výšce – mých 168 cm je zcela konkrétní číslo, kdežto „asi 170 cm“ – co to je za míru? :-) (Malé rýpnutí.)
Druhá
42. dopis