Myslím, že je dobré, když v nás zůstane něco „dětského“. Mám to taky tak. Hodně pozoruju. Pozoruju a až potom vstupuju do děje, když mám pocit, že mám s čím vstoupit, že potřebuju něco říct, že se potřebuju nějak vyjádřit, nějak vymezit… Ráda se dívám kolem sebe, ale někdy je mi smutno z toho, co vidím… Ale pak se stane něco překrásného a mně to vrací víru dívat se dál.
V poslední době hodně dbám na to, aby se lidé dozvěděli, když udělají něco, čím mě potěšili. Pokud se týká projevů radosti, s tím právě já mívám problém. Ale tenhle problém mám od dětství. Moje nejbližší okolí si na to zvyklo. Vědí, že mám radost, jen ji neumím dostatečně ventilovat.
Na přímosti nevidím nic špatného. Imponuje mi. Značí odvahu. Pokud není zaměněna za neomalenost, která zraňuje. Ale to asi není Tvůj případ. V přímosti zaznamenávám určitou výhodu. Nebát se zeptat, nebát se říct – tohle se mi nelíbí, nebát se říct – mám Tě rád/a. Tolik situací by se tím zjednodušilo, kdyby lidé jednali zpříma a zároveň přímost dokázali přijímat.
Když jsem četla ten Tvůj odstavec, který reagoval na můj víkendový zážitek, stouply mi slzy do očí… Tolik porozumění… Nečekala jsem, že by to mohl někdo až tak pochopit. Ano, bylo to přesně tak, jak píšeš. Koncentrované bytí v přítomném okamžiku. Tak samozřejmé, neplánované, spontánní… Bez nároků, bez očekávání. Byli jsme tam jeden pro druhého. Udělali jsme v tu chvíli jeden pro druhého maximum. Cítila jsem se tak respektovaná, vnímaná, milovaná… A to všechno bez nároků… “Bylo to krásné, měj se a zase uvidíme…” Nenavážeme, kde jsme skončili, ale začneme znovu, nový příběh, který se bude vyvíjet úplně jinak. Ale tuhle chvíli nám už nikdo nesebere…
S tou prací je to trochu složitější, zapadá totiž do celkového plánu, který není jen o práci. Je to o uchopení celku, kam patří mnoho věcí a je na mě je uspořádat tak, aby si navzájem nepřekážely – práce, studium, Bílá magie, odbíjená, společné akce s přáteli (kultura, dobrodružství, hry, večery na téma). To jsou věci, které jsou rozpracované, ale ne ukotvené. Na výsledcích je potřeba intenzivně pracovat další měsíce, tedy ono je potřeba pracovat pořád, ale to bude chtít mírně zvýšit aktivitu, abych dotáhla některé věci do dalšího bodu.
Dnes večer jsem měla být na promítání dokumentu o Maškarádě. Jsem ráda, že tam nejsem. Mám pocit, jako by to byla už jiná část života, za kterou jsem ráda, ale do které už nepatřím… Kam se nějak nechci vracet. Snad to nezní jako nevděk…
Doufám, že Tvá hodina byla přínosná… :)
První
39. dopis