Ano, jsem taková, jak jsi napsala. Tedy lépe – nejen taková. :-) Zvědavá jsem hodně. Jsem hodně zvědavá očima. Když jsem v novém prostředí, v podstatě jenom koukám, všechno si prohlížím a snažím se si to zapamatovat. Je v tom něco dětského. Ale je to moje a jsem ráda, že to takhle mám. Přímá jsem někdy až moc, soudě podle reakcí z mého okolí. Ale nechce se mi to měnit. Přímost mi je vlastní. Projevit radost je asi taková elementární dovednost. Jako děti jsme to uměli všichni. Jako dospělí si to někteří neumí nebo nechtějí dovolit a to je velká škoda. No a zábavná… to já posoudit nedokážu. Ale je milé si to o sobě přečíst. :-)
S tím klukem – páni… Úplně mě to pohltilo. Měla jsem z toho pocit takového hlubokého souznění. Zároveň smutku. Takové nenaplnění. Možná trošku marnost. Ale taky velká hloubka, porozumění, žádné nároky a očekávání. Bytí. Bytí v přítomném okamžiku.
Vůbec mi to nepřipadá hloupé. Nějak to znám. Ale teď nejsem schopna dát konkrétní příklad.
S vyjádřením k práci na Tebe rozhodně netlačím. Jen mě ten Tvůj záměr zajímá. Taky mě napadlo, že bych Ti v tom třeba mohla být nějak přínosem. Sice nevím jak, když ani nevím, co chystáš, ale prostě tak. :-)
Wow, tak jsem nový dopis zvládla napsat cestou. :-)
Jsem teď myšlenkami už víc u sebe. Mám teď před sebou hodinu, kterou mám jen pro sebe.
Druhá
38. dopis