Tak přemýšlím, od čeho začít, čeho se chytit…
Psaním přes chat jsme se dostaly zase někam úplně jinam, probraly jsme další a další věci a fakt mi přijde trochu nemožné navázat na dopisy z předchozího týdne. Ale pokusím se. :-)
Zjistila jsem, že termín „intelektuální vymezování se“ je pro mě naprosto neuchopitelný. Moje otázka by byla – a jak to ti lidé dělali nebo dělají? Neustálé hodnocení a posuzování druhých – to se mi nelíbí. Nemám ráda hodnocení. Ani lidí, ani čehokoliv. Snažím se tomu vyhýbat, abych rozdělovala na dobré a špatné, takové a makové. Věci jsou, lidi jsou… tak, jak zrovna potřebují být a má to svůj smysl.
Nesnesu, aby mě někdo hodnotil. Nemyslím teď třeba po pracovní stránce, tam se nějaký výkon očekává a je potřeba ho splnit, pak Ti šéf řekne, jestli dobrý nebo ne. Ale mezi lidmi… Opakovaně na ten citát narážím a pořád si ho nepamatuju přesně, ale je o tomhle – než mě budeš hodnotit, obuj si moje boty a projdi celou cestu mého života, potom mě můžeš hodnotit.
Líbí se mi ten střet dvou světů – Najády a tři pragmatičtí kluci. Myslím si, že byste si toho mohli vzájemně hodně předat. Jak vlastně k tomu střetu došlo?
Mám ráda, když se takhle můžou potkat dva světy a vzájemně se obohatit. Ale vyžaduje to velkou míru otevřenosti a tolerance. Pak taky nebát se a zkusit něco nového, ať už jiný pohled na svět nebo novou „aktivitu“ ve smyslu společenské hry.
Proč „Kluci z Osady„? Co vlastně znamenají “Najády”? I když nevím, co se za těmi názvy skrývá, držím Ti s psaním pěsti!!! Vím, že taky jednou napíšu knihu. O přátelství mezi mužem a ženou. Nosím to v hlavě už sedm nebo osm let. Přivedl mě k tomu jeden můj vztah. Ale zatím zůstává jen u toho nošení a nic víc s tím nedělám. :-)
Z toho zápisku mě oslovuje poslední věta – Hlavní je, aby se člověk neustále něčím zabýval. Stagnace k ničemu novému nevede, to už přece dávno víme. :-)
Pak taky přemýšlím o tématech, která jsme naťukly v chatu. Jen teď vůbec nevím, jak se do nich pustit.
Druhá
34. dopis