Víš toho docela hodně. :)
V době internetu, myslím, hodně lidí vyhledává informace o jiných lidech. Vnímám to jako nevýhodu, že se o mně těch informací dá dohledat až dost. Ale nakonec já taky měla období, kdy jsem o Tobě chtěla něco vědět. Jenže se toho přece jen nedalo tolik zjistit a když jsem začala něco zjišťovat, tak mě to akorát vnitřně stravovalo a v ničem nepomáhalo. Stejně jsou informace získané přes internet omezené a druhém nic nevypovídají. Všechno, co jsi o mně zjistila, v zásadě platí, ale každá z těch položek nakonec skrývá tolik, že seznam informací zůstává pouhým seznamem.
Například živnostenské oprávnění jsem si zařizovala kvůli výběrovému řízení na Maškarádu, do něhož jsme s několika spolupracovníky vstoupili v podstatě na výzvu našeho šéfa, a prozatím jsem ho jinak ani nevyužila. Ten projekt, tehdy hodnocený odborníky jako umělecky přínosný a životaschopný, byl nakonec smeten ze stolu radním, který ve svých devětadvaceti letech prohlásil, že jsem příliš mladá. Byla jsem o rok starší než on. Ale tomu se může člověk jenom zasmát. Jsem však přesvědčená, že to dopadlo tak, jak mělo.
Jsem radši, když mi lidé o sobě něco řeknou sami. A jsem ráda, že afekt ustoupil a že jsem schopná Tě vnímat jako někoho, koho ráda postupně a pomalinku poznávám. Baví mě komunikovat s lidmi. Baví mě komunikovat s Tebou. Navíc si uvědomuju, že jsi zřejmě holka v podobné životní situaci, podobně stará – totiž mladá. :) Neustále se totiž pohybuju mezi dvacítkami a začínám se v tom ztrácet. Skoro všechny mé stejně staré-mladé kamarádky vedou rodinné životy a mají tak trochu jiné starosti. A najednou máš nálepku “Exot”. A když mi pak můj zadaný kamarád začal shánět přítele, protože měl potřebu vzít situaci do vlastních rukou, neboť se mu zdálo, že jsem v tomto ohledu úplně nemožná, tak jsem na jednu stranu měla chuť mu jednu vrazit, ale na druhou stranu mi došlo, ačkoliv tak sama sebe nevnímám, že nikomu nebude dvacet věčně. :)
Co se týká té zodpovědnosti…
V zásadě s Tebou souhlasím. Ano, každý je zodpovědný sám za sebe a s tím souvisí i to, že není potřeba si pouštět činy či slova ostatních příliš k sobě. Přesto se to stává. Zrovna včera mi to nevyšlo. Drobná výměna názorů na návštěvě. Nechala jsem se zatáhnout do debaty, která stejně nemá východisko. Vzpomněla jsem si na Tebe a pojmenovala nahlas, že se mi nelíbí, jak se mnou dotyční mluví. Úplně to nevyšlo, protože se to otočilo proti mně. :) Změnu jsem však postřehla, zatímco dřív by mě to hodně zasáhlo, teď to po mně tak nějak steklo. Uvědomila jsem si, že vím velice přesně, proč některé věci dělám a že dělám v poslední době hodně pro sebe a méně se ohlížím na to, co chtějí ostatní.
Jednou za čas, když už mě veškeré dění zvenku i zevnitř pohltí příliš, jedu právě do Dračích hor, kde úplně sama strávím pár dní a vyčistím si hlavu.
Asi se stále necítím tak svobodná, jak bych potřebovala být. Napadá mě, jestli je to v rámci našich “bohatých” společenských životů plných nejrůznějších sociálních vazeb a kontaktů vůbec možné…
První
24. dopis