Spoustu času trávím nějakou “intelektuální” činností. Intenzivní pohyb je pro mě známkou, že žiju, uvědomuju si své tělo a ano, často jdu do extrémů, které se nezdají být dobré. Máme to v rodině. A možná si tím i něco vynahrazuju. :)
Zamilovat se… Já už se fakt bála, že to nebudu umět. Trenér mě přesvědčil o opaku. :) Je to blbý, protože se na mě dívá hlavně jako na klientku, ačkoliv to občas porušuje. Předpokládám, že mě vnímá taky jako ženu. A asi by neměl vyrukovat s tím, že je volný, a korunovat to pozváním na kafe. Jenže to se stalo před třemi měsíci a já to zřejmě úplně nezvládla.
Moje láska se v posledních letech ukazovala jako slabost, která mi znemožňovala střízlivé uvažování. Nechala jsem se sebou manipulovat. Potřebuju najít sebedůvěru, plně prožít, že mít někoho rád je v pořádku a je potřeba si takové pocity vzájemně sdělovat.
Asi mám strach, že se mi vysměje, že takové informace zneužije, ale zase mě napadá, že pokud by to udělal, tak je pěkný idiot, který nestojí za to. Moc vlastně nevím, jak se projevit, abych nepůsobila strnule a neautenticky. Zatím se pravidelně stýkáme jen při tréninku, občas jsem se šla podívat na jeho ligové turnaje. A taky je o čtyři roky mladší.
Lidský kontakt. Někdy mě vážně děsí, jak jsou lidé schopni se k sobě chovat i v běžných životních situacích. Proč potřebuju dělat lidi šťastné… Hraje v tom roli víc aspektů. To, že se to ode mě očekává, stojí asi na vrcholu pomyslné pyramidy. A pocity provinění. Co si pamatuju, pořád se za něco cítím provinile, přebírám na sebe odpovědnost druhých. Budu se nad tím muset zamyslet… Díky za podnět.
Někdy je to fakt jízda. Děje se hrozně moc věcí najednou. Se vším se nelze vypořádat s patřičnou noblesou. Dost v sobě dusím a pak mě to jednou za čas dostihne. Hledání pozitiv je dobré a změny znamenají cestu. Cesta je dobrá, stagnace je k ničemu, vede k zakrnění, okorání a stereotypu.
První
18. dopis